Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková
Dýchala jsem zhluboka a čekala, až se dveře výtahu otevřou. Cesta nahoru byla nekonečná.
,,Kdo vymyslel tak pomalý výtah?” Promluvila jsem do ticha, které panovalo mezi mnou a Leem.
,,Jede, jak nejrychleji může,” chytil mě za ruku a pořádně stiskl.
,,Nemyslím si. I šnek by byl nahoře dřív než my,” po chvilce jsem slyšela Leův smích, ,,čemu se směješ?” nechápala jsem co je mu vtipné.
,,Jsi roztomilá.”
,,Leo! Ema je v nemocnici a ty,” najednou jsem se ocitla v jeho náručí a jeho rty se zakously do těch mých. Ten pocit. Příjemná elektrizující vlna, která projela mým tělem. Tohle mi chybělo.
,,Moc mluvíš Sluníčko,” promluvil do mých rtů. Jeho jazyk začal žádat o vstup a já bez váhání začala spolupracovat. Už dlouho jsem odmítala Lea. Ne že bych ho už nemilovala, ale tato situace mě vyčerpávala a já se nemohla soustředit na nic jiné, ale dával mi najevo, že to chápe. Nijak na mě netlačil a ani mi nedával najevo, že ho zanedbávám.
Oliver
Seděl jsem u její postele a zíral na ni. Byla domlácená a bledá.
,,Olivere?” zvedl jsem hlavu ke dveřím a uviděl muže v bílém plášti. Pořádně jsem zaostřil a uviděl Matta.
,,Ano?”
,,Bude v pořádku,” vydechl jsem úlevou.
,,Jsi si jistý? Udělali jste veškerá vyšetření? Nemá vnitřní krvácení nebo tak něco?”
,,Má zlomené žebra, oděrky, modřiny, ale nic vážného.”
,,Matte,” podíval jsem se na něj prosebně, ,,jde zjistit, jestli ji ten bastard znásilnil?”
,,Ano dá. Jsou dvě možnosti. Buď počkáme, až se Ema vzbudí a řekne nám to sama nebo sem pošlu gynekoložku a ona ji vyšetří.”
,,Co doporučuješ?”
,,Policie si vyžádá lékařskou zprávu a toto vyšetření se bude muset udělat, ale počkal bych.”
,,Dobře,” řekl jsem krátce a dál se věnoval Eminé ruce.
,,Měl by ses jít prospat.”
,,Jsem v pořádku. Chci být u ní.”
,,Olivere chceš tu pak ležet taky? Kdy naposled ses pořádně najedl a vyspal?” Položil svoji ruku na mé rameno, ,,venku jsou snad všichni. Jdi za nimi, podej jim informace a běžte se spolu najíst. Nenuť mě tě znovu nadopovat a podávat ti jídlo nitrožilně,” podíval jsem se na něj.
,,To bys neudělal.”
,,Koukej,” natáhl se do šuplíku, ze kterého vytáhl injekční stříkačku.
,,Okay. Jen ji schovej. Půjdu, ale slib, že mi na ni dáš pozor.”
,,Neboj dám,” po těchto slovech jsem políbil svoji Princeznu na čelo a vyšel jsem z jejího pokoje.
Jen co jsem se objevil na chodbě před jejím pokojem, Molly mi skočila kolem krku a trochu mě i přidusila.
,,Jak je na tom,” zašeptala mi do ucha.
,,Matt říkal, že dobře.”
,,Je vzhůru?”
,,Ne ještě ne,” odtáhl jsem se od ní a podíval se na všechny kolem.
,,Ještě jste tu?” Promluvil Matt za mými zády.
,,Už jdeme. Pojďte mám nařízeno od pana doktora jít se s vámi někam najíst. Zvu vás,” kývl jsem na Matta. Na jeho obličeji se objevil úsměv, který mě na nějakou dobu uklidnil.
Bylo těžké odejít z nemocnice, ve které leží dívka, kterou miluji, ale když je tam Matt vím, že je v dobrých rukou.
Matt
Když Oliver s ostatními odešel, poprosil jsem sestru ať slečnu Tolkin pravidelně kontroluje. Musel jsem dodělat nějaké papírovačky pro policii a vím, že teď je ta správná doba. Později už tu může být frmol a já nechci nic zanedbat a na něco zapomenout.
Kontroloval jsem všechny lékařské zprávy a vyšetření, které jsme Emě udělali. Všechno vypadalo v pořádku a popravdě i já si oddechl. Je jako Amanda, řekl jsem v lékařském pokoji.
Po hodině zírání do papírů, které jsem měl už připravené pro policii, jsem se odhodlal. Namířil jsem si to do pokoje, kde ležela Ema.
Pomalu jsem otevřel dveře, posadil se na židli u její postele a koukal na ni. I když byla dost pomlácená, byla Amandě dost podobná. Jako by mi ji do života seslalo samo nebe. Vím, že to není Amanda, ale ta podoba je neuvěřitelná.
,,Kdybys jen věděla koho mi připomínáš,” promluvil jsem po chvilce ticha, ,,myslím si, že byste si hodně rozumněli. Byla ti dost podobná. Jmenovala se Amanda a já ji moc miloval,” chytil jsem ji jemně za ruku, ,,chtěl jsem si ji vzít,”
,,P-proč sis ji nevzal?” uslyšel jsem chraplavé zašeptání.
,,Emo? Probrala jsi se,” vyhrkl jsem ze sebe. Rozhlížela se kolem sebe a vypadala trochu zmatená, ,,je po všem Emo. Jsi v nemocnici,” informoval jsem ji o tom kde je.
,,Neodpověděl jsi,” řekla chraplavým hlasem.
,,Měli jsme ošklivou autonehodu. Řídil jsem já,” svůj pohled jsem odvrátil.
,,Nebyla to tvoje vina,” cítil jsem jemné stisknutí ruky, ,,nedávej si to za vinu jinak se nikdy neposuneš v životě dál.”
,,Je to těžké. Snažil jsem se, ale celý svůj život jsem si posral. Nebýt Olivera je ze mě troska.”
,,Život nikdy nebyl a nebude jednoduchý,” lehce se rozkašlala.
,,Nemluv. Odpočívej.”
,,Jsem v pořádku.”
,,To vidím,” ušklíbl jsem se na ni, ,,ale ještě pořád jsem tu doktor já.”
Nadechovala se, že něco řekne, ale pokojem se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřeli a v nich stál Oliver.
,,Princezno.”
Amatérske príbehy 