Michaela Müller – Naděje: 22.kapitola Oliverov démon 1.časť


Korekcia:
Ilustrácia: adís okami

Molly pomalu začíná chodit ven mezi lidi. Občas ji vezmu ven já, jindy jde s Amy. Pomalu na ni vidím tu Molly, kterou jsem poznala. Je zázrak, že se z toho dostala za tři týdny. Tedy doufám. Pořád nevím, co se děje v její hlavě.
Dnes jsme se s Molly domluvili, že si zajdeme do Cupidu. Chci s ní zkusit začít mluvit o tom, co udělala. Nebude to jednoduché, a vím, že se může vrátit ta tichá, smutná a bez chuti žít dívka, ale je čas. To co se stalo, nemůže být hned tak zapomenuto. Menší jizvy na zápěstí ji budou provázet celý život.
,,Molly? Tak co můžeme?“ volala jsem na ní z haly.
,,Myslíš, že je to dobrý nápad?“ stál u mě Oliver a měl obavy.
,,Mám z toho smíšené pocity, ale myslím si, že je čas. Pokud na ni uvidím nějakou změnu, přestanu. Nebudu se v tom dál šťourat.”
,,Můžeme vyrazit,“ seběhla schody Molly a celá zářila.
Vypadala jako předtím. Milé krásné usměvavé sluníčko. Na nic jsme nečekali a vyrazili. Dnes byl krásný slunečný den, a proto jsme se s Molly prošli až do města.

***

Pomalu jsme se blížili ke kavárně. Už z dálky jsem cítila vůni dobré kávy.
,,Mám chuť na nějaký dobrý koláček.“
,,Jsem ráda, že máš chuť,“ usmála jsem se na ni.
,,Emo všimla sis, že je Oliver poslední dobou hodně jiný?“
,,Všimla jsem si,“ kdo by si též nevšiml.
Jeho změna je dost viditelná.
,,Proč je takový. Je to kvůli mně, že?“
,,Bohužel ano. Dává si za vinu to, co se stalo a k tomu váš otec mu to neulehčuje.“
,,Táta? Jak to myslíš?“ vypadala dost smutně.
,,Když jsi byla v nemocnici, váš otec mu jasně řekl, že za to může.“
,,Vždyť to není pravda.“
,,Já to vím, ale neboj, zlepší se to a teď pojď. Dlouho jsem neměla kafé a už mi tiká oko,“ ušklíbla jsem se a Molly se začala smát.
Spolu jsme vešly do Cupidu a zamířili si to rovnou k pultu.
,,Rychle kafé a pár koláčků,“ tvářila jsem se dost vážně.
,,Ještě si ho dnes neměla, že?“ podívala se na mě Rách a začala se smát.
,,To jde tak vidět?“
,,Máš tik v oku. Tak to vidět jde a co si dáš ty?“ podívala se na Moll.
,,Mohla bych zkusit latté?” podívala se na mě psíma očima.
,,Na cokoliv máš chuť.“
,,Tak jedno latté a nugátové koláčky.“
,,Hned to bude dámy. Běžte se posadit, já vám to donesu,“ mrkla na nás.
Podívala jsem se na své oblíbené místo, které naštěstí bylo volné. Hned jsem ho zabrala.
,,Tak Molly,“ polkla jsem, ,,není to lehké, ale chtěla bych s tebou mluvit o tom, co jsi udělala,“ koukala jsem na ni a snažila se číst v jejím obličeji.
,,J-já…“
,,Nechci tě do ničeho nutit, ale musíš o tom mluvit,“ chytla jsem ji za ruku.

***

,,Ahoj Andy. Můžu s tebou mluvit?“ zastavila jsem ho. Hned jak jsme se s Molly, vrátil domů.
,,Jistě, copak se děje?“
,,Jde o Olivera. Mám o něj strach.“
,,To nejsi jediná, ale on se s tím vším musí vypořádat sám. Poradím ti, vyhýbej se mu,“ nechápu proč?
Vždyť i on sám potřebuje o tomhle mluvit.
,,Dobrý den,“ pozdravila kamarádka Molly, Amy.
,,Ahoj jdeš za Molly?“ usmála jsem se.
,,Jdu, ale hlavně se chci zeptat, jestli by mohla Molly u mě spát. Rodiče budou doma. Napadlo mě, že bychom se mohli kouknout na nějaký film a dát si něco nezdravého k jídlu.“
,,Když na ni dáš pozor myslím si, že to není problém. Víš co? Zajdeme za ní. Určitě bude ráda, že tě zase uvidí,“ souhlasila a tak jsme šli za Molly do pokoje. Zaklepala jsem a spolu jsme vešli, ,,Moll? Vedu ti návštěvu,“ viděla jsem, jak sedí u okna a kouká ven.
,,Ahoj Molly,“ pozdravila ji Amy.
Ta se na nás podívala a pozdravila.
,,Amy napadlo, jestli bys u ní nechtěla přespat.“
,,Mohla bych?“ tvářila se překvapeně.
,,Nevidím v tom žádný problém. Vezmi si pár věcí a klidně jdi, ale až budete doma tak napiš,“ mrkla jsem na a opustila její pokoj.
Dovolila jsem Molly spát u své kamarádky a myslím, že ji to prospěje.
Zůstala jsem doma sama. Maddie šla domů a Andy měl rande. V domě byla tma a ticho. Oliver poslední týden chodí domů strašně pozdě a já nevím kam dřív skočit. Snažím se být oporou pro Molly mluvit s ní a zároveň držím jeho firmu nad vodou. Dělám práci, kterou by měl dělat on. Když jsem s ním o tom chtěla mluvit, nikdy jsem ho nezastihla a ani telefon mi nebere.Proč se tak změnil? Jsem tu. Ví, že semnou může mluvit. Tak proč. Proč semnou nemluví. Bolí mě vědět, že ho to trápí. Chtěla bych mu pomoct, ale jak?

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s