Korekcia:
Ilustrácia: pixabay
Rozednívá se. Na parkovišti před areálem zámečku, zastavilo auto. Štíhlá blondýna střední postavy vystupuje a míří do areálu Domova tělesně postižených. Na sesterně se noční sestra Marie dívá z okna a jakmile ji zahlédne, začne se oblékat do civilu a připravuje se k odchodu.
Po krátkém přivítání si předávají službu.
„Nic mimořádného všichni v pohodě, jen pan Rudolf na osmičce, celou noc prokašlal. Je značně zesláblý. Dnes je neděle, ale zítra mám službu, tak zařídím, aby ho převezli do nemocnice. Tady mu už nepomůžeme.“
„A myslíš, že v nemocnici to bude lepší?“ Slabě oponovala sestra Alena
„Vždyť to už je konec. Ty to víš. Sirupy, bylinky nepomáhají, neustále se mu mění prášky.“ Jednoznačně reagovala Marie a pokračovala: „alespoň budeme mít klid, když bude v nemocnici.“
„Chceš, aby tam umřel?“ Opět se ozvala Alena.
„Ne. Bude tam mít lepší péči.“
„Ale on do nemocnice nechtěl.“
„Tak mu řekni, že musí. Já jsem mu to před tou operací taky řekla, přesvědčila jsem ho a jel.“ Ukončila diskusi noční sestra Marie
„Ale to je rok, to měl velké bolesti.“ Ještě se pokoušela oponovat její kolegyně Alena.
„Tak Čau“, sestra Marie odchází po noční domů.
„Ahoj. Ahoj.“
Sestra Alena obešla všechny pokoje. Tu prohodila pár slov, jinde pomohla s oblékáním, či zkontrolovala, zda užili léky. Osmičku pokoj si nechala na posledy. Z postele ji vítá slabý úsměv a slabé pokynutí rukou, jako kdyby na ni čekal. Sestra si přisune k posteli židli a chytne pana Rudolfa za ruku. Rudolf ji chabě přitahuje blíž a slabě šeptem hovoří: „Alenko já nechci do nemocnice, já nechci…“ a rozkašle se. Sestra mu utírá rty a čelo, dá mu napít a on těžce pokračuje: “já chci umřít tady, tady jsem doma“. A po chvíli s námahou přerušovaně: „Alenko zazpívej tu moji…“.
A sestra hezkým, neškoleným hlasem po tichu začne: „Vinohrady moje, jak se zelenáte. Aj to dobré vínko s hrozny schováváte…“
Na Rudolfově tváři se rozhostil spokojený úsměv.
Paprsek ranního slunce, vlnící se, klidný ve svém poslání se prodírá přes napůl staženou roletu v okně do místnosti. Nejprve se přiblíží k rukám sestry Aleny, pak sklouzne na deku a pokračuje přes obličej pana Rudolfa k jeho srdíčku Vytváří se bizarní tok, jako kdyby se mrtvému nabízela cesta z pokoje ven, do nekonečného vesmíru. Najednou vznikne příšeří, světlo se stáhlo za okno, paprsky splnily svůj úkol.
Sestra tiše vyjekne, přestala zpívat, nedokončí písničku, přání pana Rudolfa a tiše zašeptá pro sebe: „já přeci nejsem převoznice“.
Sklouzla pohledem na obličej pana Rudolfa, kde pořád zůstává spokojený úsměv. Odněkud začal zvonit zvon.
Sestra se vytrhne z rozjímání, šetrně vyndá ruku z Rudolfova stisku a myslí ji přelétne myšlenka: „vždyť to nikdo ještě neví.“ Podívá se na hodinky a uvědomí si, že ten zvon zve věřící z blízké vesnice k ranní nedělní modlitbě.
Sestra Alena již stojí zamyšlená u postele. Najednou zpozorní a soustředí svůj pohled na malý balkonek před oknem pokoje. Zde měl pan Rudolf v květináči malý smrček, bez vánočních ozdob. Dokud mohl, tak ho zaléval a pak vždy někoho poprosil. Ten smrček zasadíme do svahu nad zámečkem a vytvoříme zde místo k uctívaní života, ne smrti. Tím ukončila své přemýšlení. Za dveřmi se ozývá klepání a dotaz : „sestro Alenko jste tam?“
Amatérske príbehy 