Michaela Müller – Naděje: 67.kapitola Sbohom (FINAL)


Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Celou tu dobu jsem žila ve strachu, který mě ovládal. Bála jsem se komukoliv svěřit a to ze mě udělalo šedou myš. Nevím, kde bych byla, kdyby mi Oliver nevstoupil do života a nepřevrátil ho naruby. Díky němu jsem v sobě objevila tu silnou Emu, která měla být mrtvá, ale ne. Byla tu pořád. Jen já ji zamkla hluboko do svého nitra a vytvořila bariéru. To on našel klíč a zničil tu stěnu.
,,Emo?” Prudce jsem se otočila.
,,Alexi? Co ty tu?”
,,Byl jsem u vás, ale Oliverova hospodyně mi řekla, že ses šla projít. Napadlo mě, že nejspíš půjdeš touto cestou.”
,,Chtěla jsem využít pěkného počasí k přemýšlení. Děje se něco, že jsi šel až sem?” Koukala jsem na něj trochu nedůvěřivě.
,,Trochu,” začal si mnout ruce, ,,potřeboval bych abys semnou jela do Cupidu.”
,,J-já? Proč?” Nevím, jestli jsem připravená vstoupit do podniku, který mi tak moc připomíná Ráchel.
,,Kdyby to nebylo důležité, tak tě nenutím,” povzdechl si, ,,prosím Emo,” dívala jsem se do jeho očích, které vypadaly zoufale. Pořádně jsem se nadechla a jen přikývla. V tu ránu se na jeho obličeji objevil malý úsměv. Pobídl mě, ať jdu s ním. Zavedl mě ke svému autu, které bylo zaparkované pár metrů od hlavní cesty, ze které jsem sešla.

***

Stály jsme před kavárnou a já začala být dost nervózní. Od pohřbu Ráchel a rozhovoru s Alexem jsem dovnitř nevstoupila. Všechno tam mi ji připomínalo a já se bála, že se nezmůžu na nic jen pláč. Chybí mi. Už nikdy to nebude jako předtím, ale nechci, aby její podnik zemřel s ní.
,,Můžeme?” Zeptal se mě a pomalu otevřel dveře. Chybělo pár kroků, které jsem následně udělala a vešla spolu s Alexem dovnitř.
,,C-co vy tu?” Zůstala jsem hledět s otevřenou pusou. V kavárně byli snad všichni.
,,Alex, chtěl, abychom přišli,” řekl Oliver a následně mě objal, ,,už jsem ti dnes řekl, že jsi krásná?” odtáhl se ode mě a pousmál.
,,Počkej? Myslím, že ne,” ušklíbla jsem se na mě a hned na to se podívala na Alexe, ,,proč tu vlastně jsme?”
,,S Ráchel jsme vám chtěli někoho představit. I když tu s námi Ráchel není, myslím si, že by si přála, abyste ji poznali.”
,,Ji?” nechápavě jsem se na něj dívala a on jen zvedl ruku a ukázal prstem ke dveřím. Nejen já, ale všichni co byli v místnosti se podívali tím směrem.
Dveře od kavárny se pomalu otevřeli a dovnitř vstoupila malá dívenka.
,,Nina,” vyšlo z mých úst. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako by Ráchel z oka vypadla.
,,Přátelé? Dovolte, abych vám představil Ninu. Moji a Ráchelinu dceru,” nemohla jsem zkrývat dojetí. Vidět ji na vlastní oči. Slyšet její roztomilý hlas.
Byla tak chytrá a pořád se na všechny usmívala. Věřím, že toto děvče se ve světě neztratí.
Postavila jsem se stranou a koukala na všechny kolem. Celou kavárnou se ozýval smích. Všichni byli šťastni a hlavně spolu.
Svůj pohled jsem upřela na velký strom na náměstí.
Je ti hrozně moc podobná, pomyslela jsem si a podívala se na nebe, které bylo bez mráčku. Tohle jsi celou dobu chtěla. Vidět nás všechny pohromadě, podívala jsem se do kavárny, kde byli všichni, kteří v Rácheliném životě měli místo.
Mrzí mě, že u toho nejsi, ale věřím, že nás vidíš a jsi šťastná. Věř, že na tebe nikdy nezapomenu. Vždy tu budeš, ať už vzpomínkou uchovanou v srdci nebo ve své dceři, která je neskutečně nádherná. Ráchel slibuji, že tě pozná. Slibuji, že pozná mámu, která ji milovala.
Žila jsi pro tuto kavárnu a pro všechny co v ní dnes jsou. Vybudovala jsi úžasný podnik a já se pokusím jít v tvých stopách, aby se tu tvý nejbližší cítili jako doma. Než Nina vyroste postarám se o Cupid.
,,Princezno? Všechno v pořádku?” Utřela jsem si slzu, která mi tekla po tváři a otočila se na Olivera.
,,Už ano,” pousmála jsem se na něj a nechala se vtáhnout do jeho náruče, ,,nechala jsem ji jít. Rozloučila jsem se s Ráchel,” podívala jsem se mu do očí, které říkali jak moc je šťastný a já byla konečně taky. Po dlouhé době cítím něco jiné než strach. Pocit, který jsem dlouho neuměla pojmenovat, ale teď už vím, že je to láska k muži, kterého miluji.
,,Em, ona tu bude pořád s námi. Podívej se,” ukázal na všechny kolem, ,,vidíš? Všichni tu jsou a každý z nich má Ráchel ve svém srdci. Nezapomeň ještě na tu malou. Je to její odkaz, který nám tu po ní zůstal. Tvoje srdce nikdy nedovolí, abys na ni zapomněla,” věnoval mi polibek do vlasů a já ucítila úlevu. Tyhle slova jsem přesně potřebovala slyšet.
,,Máš pravdu. Ona tu bude navždy s námi,” odtáhla jsem se od něj abych viděla dobře do jeho očí, ,,miluji tě, Olivere Riversi.”
,,To já miluji tebe, Princezno.”
Sbohem Ráchel.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s