Michaela Müller – Naděje: 62.kapitola Rozloučení


Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Konečně jsem byla z nemocnice doma, seděla jsem ve svém pokoji a koukala na fotku, na které jsem byla s Rách. Bylo to v době, kdy jsem ještě neznala Tonyho. Byla jsem usměvavá a plná života. Tato fotka vznikla na chatě, která patřila jejím rodičům. Vzpomínám si, že tam byla celá naše parta a Rona nenapadlo nic jiné než to, že si zahrajeme flašku. Už v té době byla Ráchel zamilovaná do Alexe, ale bála se mu to říct.
Ráchel, Ráchel, povzdechla jsem si.
Když si vzpomenu na to, jak jsi při flašce měla políbit Alexe. Viděla jsem na tobě tu nervozitu, ale potom? Oba dva jste si to náramně užili. Kdo by tušil, že po tomto polibku to mezi vámi zajiskří a dáte se dohromady.
,,S Ráchel jste toho museli prožít opravdu hodně,“ uslyšela jsem Oliverův hlas. Otočila jsem se a viděla ho stát ve dveřích.
,,Než se ze mě stala troska tak ano.”
,,Em, nikdy z tebe nebyla troska. To, že ses bála něčeho nebo spíš někoho z tebe nedělá trosku. Jen si ztratila sebevědomí a nedokázala si věřit, že ti někdo pořád věří a chce se s tebou trávit čas.“
,,Nemůžu uvěřit, že je mrtvá. Proč ona? Měla jsem umřít já. Měl radši zabít mě.”
,,Takhle nemluv prosím,” přistoupil ke mně, ,,Ráchel by tohle nechtěla,” sklonil se a políbil mě na čelo. ,,Je čas Em, musíme jít.”
,,Já vím,” utřela jsem si potok slz, které zdobili můj obličej, ,,dej mi chvilku jen se převleču a přijdu dolů.”
,,Dobře. Počkám tě dole.”
,,Olivere?” Otočil se ke mně, ,,děkuji.”
,,Za co, Princezno?” nechápavě se na mě koukal.
,,Že jsi nepřestal hledat.”
,,Nikdy bych nepřestal. Em. Já.”
,,Tady jste,” přerušil Olivera Matt.
,,Kámo, už zase?”
,,C-co?” Pokrčil rameny, ,,promiňte, ale je čas.”
,,Víme,” otočil se zpět na mě, ,,počkáme tě dole,” pousmál se a spolu Mattem se chystali k odchodu.

***

Viděl jsem, jak Em nejistě kráčí k hrobu své kamarádky. Nevydal jsem ze sebe ani hlásek a jen ji chytil za ruku.
Rozhlídl jsem se kolem a zíral na všechny, co přišli. Podíval jsem se na jediný starší pár, který tam stál a uvědomil si, že to jsou její rodiče. Sakra, řekl jsem si v duchu. Přežít vlastní dítě. Nedovedu si představit jak se teď cítí.
,,Je mi to líto,” vyšlo po chvilce z Eminých úst, ,,je mi líto, že se tu všichni musíme setkat v tento den. Je mi neskutečně líto, že spolu musíme pohřbít osobu, která byla dcerou, kamarádkou, oporou a.” Podívala se na mě. ,,A cupidem,” všiml jsem si pohledů všech kolem, ,,už vím, proč se její kavárna jmenovala Cupid. Nejeden pár se v ní do sebe zamiloval. Někteří to měli pestřejší a plné nástrah, ale i tak její název plnil svoji funkci,” podívala se na hrob své kamarádky. ,,Ráchel je… byla úžasný člověk. V životě toho dokázala tolik. Byla tu pro všechny. Byla úžasný člověk, který by se rozdal pro svoji rodinu a přátelé,” utřela si slzy, které ji jako vodopád tekly. ,,Je nenahraditelná a nejspíš to tu bez ní bude těžké, ale nejen já ale i vy ostatní máte pocit jako by tu byla pořád s námi. Jejím odchodem se nám změnil život. Jak znám Ráchel nikdy by nechtěla, abychom byli smutní. Chtěla by abychom na ni vzpomínali a hlavně žili dál,” díval jsem se na svoji princeznu jak statečně zvládá tuto situaci. Obdivoval jsem ji. Byla tak silná, ,,Ráchel. Děkuji ti za vše. Děkuji ti, že jsi tu byla pro mě i v těch nejtěžších chvílích. Mrzí mě to,” její hlas se začal třást, ,,mrzí mě, že jsi umřela. Neměla jsi to být ty, ale já. Měla jsem umřít místo tebe. Odpusť.” Její tvář zaplavili slzy, které nedokázala zastavit, ,,navždy budeš v mém srdci,” poslední slova, která ze sebe Ema dokázala dostat. Nečekal jsem na nic a hned ji objal.
,,Jsem tu Princezno. Jsem tu,” hladil jsem ji po zádech a snažil se ji uklidnit. Vím, že pro ni bylo těžké pohřbít kamarádku, která tu byla vždycky pro ni.

,,Olivere?” Zvedla hlavu a podívala se na mě, ,,půjdeš semnou za nimi?” Hlavou naznačila na jediný starší pár, co tu byl. Kývl jsem na souhlas a spolu jsme se přiblížili k nim.
,,Dobrý den,” s jemným úsměvem na rtech je pozdravila.
,,Emičko. Byl to krásný proslov,” přistoupila k ní postarší paní a objala ji.
,,J- je mi to tak moc líto,” vykoktala ze sebe a její tvář opět zaplavili slzy.
,,Zlatíčko není to tvoje vina. Ten muž je duševně nemocný. To on může za smrt naší dcery,” pohladila ji po tváři a mě se ulevilo. Měl jsem strach, že ji za to budou vinit.
,,Věřte, kdybych mohla změnila bych to.”
,,My víme. Jen nám něco slib,” řekl tichým hlasem starší muž, ,,budeš žít tak, jak si Ráchel přála,” Ema se nechápavě podívala na ně a následně na mě.
,,Jak to myslíte?” zeptala se.
,,Pochopíš, až si toto přečteš. Pokud možno doma,” řekla a podala Em obálku, na kterou jsme se oba podívali, ,,drž se zlatíčko,”pohladila ji žena po tváři a spolu se svým mužem odešla.
,,Dopis? Co měla Ráchel „za lubem“?”
,,Nikdy o nějakém dopise s tebou nemluvila?”
,,Právě, že nikdy.”
,,Emo? Olivere? Neviděli jste Alexe?” Přistoupila k nám Elli, ,,hledala jsem ho všude, ale nikde ho nemůžu najít,” s Em jsme se rozhlídli.
,,Ještě před chvílí jsem ho viděl.”
,,Vím, kde bude,” promluvila Em, ,,Olivere odvezeš mě do města?” Koukala na mě prosebně. Nenamítal jsem. Vytáhl jsem klíče od auta a spolu jsme zamířili k vozu.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s