Michaela Müller – Naděje: 54.kapitola Ne moje princezna


Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Procházela jsem se po městě a snažila se přijít na jiné myšlenky. Opět. Posledních čtrnáct dní nedělám nic jiné, než přemýšlím jak pomoct Oliverovi v hledání Emy. Nemůžu a ani nechci přijít o člověka, na kterém mi záleží. Už od první chvíle co mi vstoupila do života, se celý převrátil naruby. Změnila nejen mě, ale i mého bratra. Když si to tak vezmu, ona mi zachránila život. Poznala to. Přispěchala na pomoc a nenechala mě umřít. Byla tu. Proč. Sakra proč? Zařvala jsem. Nejdřív moje máma a teď i ona. Proč se tohle děje.
,,Sluníčko,” zastavil mě hlas muže, který mi opět díky Emě vstoupil do života. Otočila jsem se na něj a viděla jeho utrápený výraz, ,,celou dobu tě hledám. Byl jsem u vás, ale nebyla jsi doma.”
,,Promiň. Musela jsem na vzduch.”
,,Moll. Pojď ke mně,” natáhl ruku a chytil mě za tu mou. Cítila jsem příjemné teplo, které sálalo z jeho dlaně, ,,jsem tu pro tebe. Řekni mi, co mám udělat a já to udělám. Tak moc bych chtěl vidět na tvé tváři ten rozkošný úsměv, který mě vždy dostával do kolen.”
,,Leo,” vyšlo z mých úst, ,,miluji tě,” přitáhl si mě víc k sobě do náruče.
,,Hlavně neplakej, Sluníčko. Musíme věřit, že je naprosto v pořádku. Cítím to,” lehce jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí.
,,Jsi plný optimismu,” utřela jsem si slzy, které se mi kutálely po tváři.
,,Nechci si připustit, že by se Emě něco stalo. Zažila si toho dost, ale ona je silná. Ať už je kdekoliv, ať už se jí stalo, cokoliv věřím, že se vrátí,” jeho slova mě v tuto chvíli uklidnili. Nevím na jak dlouho, ale cítila jsem menší klid v duši.

Oliver

,,Matte?” vešel jsem do obýváku a všiml si Matta, jak sedí na pohovce a v ruce něco drží, ,,co to máš?” nedalo mi to a musel jsem se zeptat.
,,To je jen fotka,” pokusil se o úsměv, ale věděl jsem, že to není leda jaká fotka.
,,Je to ona viď?”
,,Ano.”
,,Dokud jsi nepoznal Em, moc jsi o ní nemluvil. Je to tím, že si jsou dost podobné?”
,,Kdyby Amanda byla blondýna, byly by jak přes kopírák,” podal mi fotku, kterou svíral v ruce.
,,Škoda, že jsem ji nestihl poznat. Od doby, co jsi se vrátil z Austrálie, jsi o ní nemluvil. Jaká vlastně byla,” nechtěl jsem šťourat do starých ran, ale věděl jsem, že to Mattovi prospěje. Musí se konečně svěřit a ulevit si.
,,Byla dokonalá. Každé ráno vstávala s úsměvem, který byl nakažlivý. Nikdy v nikom neviděla nic zlého. Milovala procházky na pláži. Milovala písek mezi prsty a já to nesnášel. Vždycky se mi kvůli tomu smála.”
,,Miloval jsi ji,” věděl jsem to. Když jsme spolu telefonovali vždy mluvil o ní. Změnila ho. Byla to jeho spřizněná duše.
,,Chtěl jsem si ji vzít,” zašeptal a mě těmito slovy vyrazil dech.
,,Tohle jsi mi nikdy neřekl.”
,,Kdyby nebylo té zasrané nehody. Požádal bych ji o ruku. Sakra, Olivere vždyť já ji zabil,” po této větě propukl v pláč. Tohle je poprvé co vidím Matta brečet.
,,Brácho,” nezmohl jsem se na nic jiného. Nevěděl jsem jak ho utěšit.
,,Zabil jsem ji. Zabil jsem dívku, kterou jsem miloval.”
,,Ne. Matte nezabil jsi ji. To co se stalo, nemohl nikdo předvídat.”
,,Měl jsem jet opatrně. Jen byla moc unavená a chtěl jsem být s ní co nejrychleji doma. Napustit jí vanu a věnovat se jí. Věděl jsem moc dobře, že je cesta mokrá. Taky kdo by to nevěděl, když pršelo. Zabil jsem ji a nikdy si to neodpustím,” křičel z plných plic a snažil se mě přesvědčit, že je vrah. Tyhle slova jsem nechtěl poslouchat. Neudržel jsem se a vrazil mu jednu facku.
Zírali jsme jeden na druhého.
,,D-díky kámo,” po chvilce ze sebe vykoktal.
,,Teď mě poslouchej. Je mi to strašně moc líto. Vím, že je to těžké, ale není to tvoje vina. Smyk mohl dostat i nejzkušenější řidič,” podíval jsem se na něj, ,,ona by to takto nechtěla. Určitě by chtěla, abys žil. Aby ses netrápil.”
,,J-já nevím. Nejspíš ano.”
,,Vím je to těžké, ale ty to zvládneš,” jen co jsem to dořekl mi začal zvonit mobil, ,,promiň to musím vzít,” omluvil jsem se a následně zvedl telefon,
,,Henry? Co? Je ti špatně rozumnět,” snažil jsem se mu porozumnět, ale byl tam strašný hluk, ,,cože? K-de?” řekl mi jen nějakou adresu a hovor se přerušil.
,,Co se děje?”
,,Nevím moc jsem nerozuměl. Víš kde je Down street?”
,,Jistě. Chceš tam hodit?” na jeho otázku jsem jen přikývl.

***

Z celého telefonátu jsem měl divný pocit.
Zahlédli jsme plno policejních aut u jednoho domu a oba jsme poznali, že jsme na místě. Jen co Matt zaparkoval, vyskočil jsem z auta a namířil si to co nejrychleji k Henrymu.
,,Henry?” upozornil jsem na to, že jsem tu a chci informace.
,,Olivere,” v jeho hlase jsem slyšel nervozitu, ,,neměl jsi sem jezdit. Pak bych se za tebou zastavil.”
,,Kde je. Našli jste ji,” pokládal jsem jednu otázku za druhou.
,,No,” nebyl schopný se mi podívat do očí.
,,Henry! Je uvnitř?” neřekl ani půl slova a tak jsem se vydal dovnitř.
,,Olivere,” volal a snažil se mě zastavit, ale nereagoval jsem. Šel jsem pořád dál. Musel jsem vědět, jestli je tam, ,,Olivere počkej. Nechoď tam,” snažil se mě chytit za paži, ale tohle mě vůbec nezastavilo. Přinutilo mě to přidat do kroku. Přímo jsem vběhl do domu a procházel jednu místnost za druhou, až jsem si všiml hloučku policajtů u dveří, které někam vedli. Prodral jsem se mezi nimi a vešel jsem dovnitř. V tu chvíli se mi málem zastavilo srdce. Uprostřed místnosti leželo tělo.
,,Ne moje princezna.”

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s