Michaela Müller – Naděje: 48.kapitola Mám tě


Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Už pár dnů jsem trochu zmatená z Matta. Skoro vždy když se potkáme, mi nějak lichotí. Zrovna včera když jsme se potkali ve městě u stánku s růžemi, mi jednu koupil. Přivedlo mě to do rozpaků, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
,,Tak co připravená?” přistoupila ke mně Ráchel, která se tvářila jako sluníčko.
,,Jistě,” věnovala jsem jí úsměv a nastoupila k ní do auta. Jako každý rok ve vedlejším městě pořádali různé trhy, kterých jsme se vždy účastnili. I tento rok nebyl výjimkou. Nemohla jsem se dočkat. Konečně opět vypadnu z města a urovnám si myšlenky, které se mi pořád honí v hlavě.
,,Dnes si nějaká zamlklá. Děje se něco?” pokukovala na mě Rách.
,,Sama netuším.”
,,Jde o Olivera?”
,,O něj nejde. S ním je vše v pohodě.”
,,Emo tak to vyklop. Víš, že tě ráda vyslechnu, tak nechoď kolem horké kaše,” pobídla mě Rách, která po očku koukala i na mě.
,,Jde o to, že se o mně snaží Oliverův kamarád Matt. Vždy když mně potká tak mi lichotí, třeba včera mi z ničeho nic ve městě koupil růži a mě to přivádí do rozpaků.”
,,Myslíš toho roztomilého blonďáčka? Líbí se ti?” uchechtla se Rách, ale mě to zrovna nepřišlo vtipné.
,,Nemůžu říct, že se mi nelíbí, ale nic mě k němu netáhne,” pousmála jsem se, protože moje srdce bije pro Olivera. To v jeho přítomnosti se mi chvěje celé tělo, které touží po jeho doteku. Po polibcích. To k němu mě to táhne.
,,Tak v čem je problém?” podívala jsem se na ni a viděla, jak se mračí, ,,možná se tomu Mattovi opravdu líbíš a dává ti to takto najevo. Pokud o něj nestojíš, dej mu najevo, že máš ráda Olivera. Teda pokud už jsi mu to najevo dala je to zvláštní, ale nic zásadního bych v tom nehledala,” věnovala se Ráchel svému proslovu zatím, co mě se rozutekly myšlenky všemi směry a pochytat je není nic lehkého.

Oliver
Dnes byl dům úplně prázdný. Leo vzal Molly na nějaký výlet. Em jela s Ráchel na trhy a Maddie s Andym mají volno. Proto jsem se rozhodl, že se dnes budu věnovat práci, která nepočká. Seděl jsem pár hodin nad všemi papíry a informacemi o projektu GOAL, ale nezjistil jsem nic, co by mě navedlo na stopu proč s nimi otec spolupracoval. Je to kariérista a jeho firma je jeho dítě. Musel přeci vědět, že ten projekt nemá budoucnost. Tak proč to udělal? Na tuto otázku jsem si nedovedl odpovědět.
Podíval jsem se ven a všiml si, že už se stmívá. Natáhl jsem se pro mobil, abych se ujistil, že jsem neprošvihl žádný telefonát od Em, ale na displeji telefonu nebylo nic. V tu chvíli se mě zmocnil divný pocit. Věděl jsem, že budou celý den pryč, ale Em by se určitě ozvala. Proto jsem hned vytočil její číslo, ale na druhé straně to bylo hluché.
Zmocnil se mě ještě divnější pocit, který mi říkal, že tohle není v pořádku.
,,Můžu dál?” ozval se Mattův hlas ve dveřích.
,,Jen pojď,” ukázal jsem mu, že se má posadit a to také udělal.
,,Nechci rušit. Přední dveře byly otevřené a nebylo těžké tě najít,” ušklíbl se, ale mě do smíchu nebylo. Ten zvláštní pocit mě pohlcoval víc a víc: ,,brácho? Co se děje. Jsi nějakej bledej,” vytrhl mě z mého myšlení, Matt.
,,Kámo. Mám zvláštní pocit. Už je dost pozdě a Ema tu ještě není. Zkoušel jsem volat, ale je to hluché.”
,,Třeba se jí vybil mobil. Zkoušel jsi její kamarádku?” v tu ránu jsem měl mobil v ruce a vytáčel i ji.
,,Nic. To samé,” zmocnila se mě panika, která byla silnější než moje pozitivní myšlenky.
,,Klid. Určitě jsou v pořádku,” snažil se mě uklidnit, ale nedařilo se. Cítil jsem v kostech, že je něco v nepořádku.

Ema
Škubla jsem sebou, ale moje tělo bylo v jednom ohni. Všechno mě bolelo a hlava neskutečně třeštila. Co? Kde to jsem, řekla jsme si nahlas a rozhlížela se kolem sebe. Viděla jsem vše v mlze. Chtěla jsem si protřít oči, ale na rukou jsem měla pouta. „Co to je,” vykřikla jsem
,,Konečně. Už ses probrala,” ozval se známý hrubý hlas, který ve mě vyvolával nepříjemnou husinu. Zvedla jsem pohled a uviděla jeho. Svoji minulost. Stál tam a jeho tvář zdobil arogantní úsměv.
,,C-co? Kde to jsem? Co tu děláš?” pokládala jsem jednu zmatenou otázku za druhou. Vždyť… ,,Kde je Ráchel,” v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme byly spolu. Jely jsme domů z trhů a začala jsem si vzpomínat. Najednou se z křižovatky vyřítilo auto a pak už si nic nepamatuji: ,,ty bastarde. Co je s Ráchel,” křikla jsme po něm.
,,Co je mi do ní. Já chtěl jen tebe kočičko.”
,,Proč to děláš. Co po mě chceš?”
,,Říkal jsem ti, že jsi moje kočičko a já se s nikým dělit nehodlám,” sklonil se ke mně, chytil moji bradu do rukou, ,,jsi krásnější než předtím,” skousnul si spodní ret a koukal na mě s chtíčem. Ten pohled moc dobře znám. Už jsem ho v jeho očích viděla několikrát.
,,Už nikdy nebudu tvoje,” znechuceně jsem mu plivla do tváře.
,,Ty jedna děvko,” jeho ruka vystřelila mým směrem a já ucítila štiplavou bolest na tváři. Ústa se mi trochu zaplnili krví, kterou jsem následně vyplivla.
,,Ubožák jako tenkrát,” zvedla jsem ruce a utřela si ústa. Dívala jsem se mu přímo do očí, ve kterých byl hněv.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s