Michaela Müller – Naděje: 44.kapitola Děje se něco?


Korekcia:
Ilustrácia: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Zvedla jsem se z lavičky a Olivera tam nechala sedět. Nestarala jsem se o to, jestli půjde domů nebo co bude dělat. Já v tu chvíli v sobě cítila, že to co potřebuju je se projít a být chvíli sama. Rozloučila jsem se s hostitelem a omluvila se.
Procházela jsem se parkem a přemýšlela o tom, co mi Matt řekl o sobě a o Oliverovi. Oliver mu vlastně pomohl ze sraček, do kterých spadl po rozchodu s holkou. Nemusel za něj platit dluhy, které díky hazardu Matt nastřádal, ale udělal to a nejen díky tomu vzniklo jejich přátelství. Oliverův otec z něj dělá hajzla, který si nezaslouží nosit jméno Rivers, ale proč? To opravdu jen kvůli jeho démonovi? Vždyť s ním bojuje, a kdyby mu pomohli jejich vztah utužovat, nemusel dojít až sem, ale oni ne. Pro něj je Oliver černá ovce rodiny. Nic víc.
Přiznám se, že jsem ráda, že mi to Matt řekl. Vědět jak ti dva se poznali a to, že ani Matt nemá čistou minulost, mě donutilo změnit svůj pohled na doktora Matta Alleana, ale i tak to můj problém nevyřešilo. Pořád nevím, jak to mezi sebou máme. Zda jsem jen jeho kamarádka nebo ke mně cítí něco víc. Emo vzpamatuj se. Líbal by tě Oliver kdyby k tobě něco necítil, řekla jsem si nahlas. Z toho všeho jsem byla podrážděná a nesvá. Můj život se nemůže aspoň jednou ubírat klidným a normálním směrem. Ne. On musí jít kličkami. Slepými uličkami a zákrutami…
Celou dobu jsem nevnímala okolí. Byla jsem jen já a mé myšlenky, které se točili kolem Olivera a občas zabloudily i k Mattovi. I když nechápu co mě k němu tak táhlo, abych myslela i na něj.
Po nějaké době jsem si všimla, že se začíná stmívat a tak jsem se vydala domů. Do mého nového domova k Oliverovi. Už vlastně nevím, kdy jsem naposledy spala ve svém skromném bytečku, protože od doby, kdy Molly pustili z nemocnice, jsem tady. Nechci si ztěžovat to ne. U Olivera mám vše. Žiju si u něj jako princezna, ale přeci jen to není můj domov.

***

Vešla jsem do obýváku a na gauči seděl Oliver a spolu s ním i Molly a Leo. Když jsem vešla, všechny jsem pozdravila a chystala se odejít nahoru do mého pokoje, ale Oliver mně zastavil.
„Princezno, konečně jsi tady, už jsem se o tebe bál. Kde jsi byla?“ ptal se starostlivě.
„Potřebovala jsem se trochu projít.“ Odpověděla jsem stručně a chtěla pokračovat na schody.
„Volal jsem ti. Co všechno ti Matt řekl?“
„To je to, co potřebuješ vědět? Vždyť si to slyšel, ne?“ štěkla jsem po něm, až se sám zarazil.
„Byl jsem u té lavičky u poslední Mattovi věty, že nejsem svatoušek.“
„Dobře, myslím, že ti nemusím říkat vše, o čem se bavím s tvými kamarády. Už jsem dneska unavená, jdu nahoru a půjdu spát. Dobrou,” nevnímala jsem, jestli na mě někdo mluvil nebo ne. Už jsem hlavně chtěla být v posteli a chtěla umlčet mé myšlenky.

***

Ráno jsem se probudila v devět a rozhodla se jít na kafe, a proto jsem si to rovnou zamířila do Cupidu. Oliver má stejně dnes hodně práce a Molly jde někam s Leem.
Když jsem procházela kolem velkého stromu na náměstí, neubránila jsem se úsměvu. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme u něj spolu s Oliverem seděli. V ten den měla Ráchel narozeniny a já byla smutná, že dala přednost Ronovi před naším přátelstvím. Jeho pohled byl starostlivý a upřímný a já se v jeho přítomnosti cítila jako malá školačka, na kterou se poprvé usmál kluk.
Když jsem konečně vešla do Cupidu, ucítila jsem příjemnou vůni čerstvé kávy. Všimla jsem si, že za pultem byla Ráchel a hned, jak mně uviděla, se usmála.
„Ahojky, zase tvojí klasiku?“ zeptala se, já přikývla a šla si sednout na moje oblíbené místo. Po chvilce mi Ráchel donesla kávu se slovy, jestli si chci popovídat.
„Děkuju, dneska ne. Přišla jsem jen na kafe.“ Usmála jsem se a ona odešla zpět za pult.
Pomalu jsem usrkávala svoje kafe, koukala z okna a přemýšlela o včerejším večeru. O tom jak jsem se chovala. Neměla jsem důvod se takto chovat a ani nevím, co to do mě vjelo, ale stalo se. Došla jsem proto k závěru, že se musím Oliverovi omluvit, jak naštvaně jsem s ním včera mluvila. Rychle jsem dopila kávu a stejnou cestou jakou jsem přišla se vrátila domů.

***

U vchodových dveří jsem se pořádně nadechla, vešla dovnitř a namířila si to rovnou k Oliverově pracovně.
„Olí.“ Přišla jsem k jeho pracovně a zaklepala.
„Ahoj Princezno, pojď dál.“ Usmál se. Pozorovala jsem jeho gesta a snažila se v nich číst. Přeci jen jsem ne něj včera byla dost nepříjemná.
„Ahoj, ty se na mně nezlobíš?“ zeptala jsem se trochu tišeji.
„Proč bych se měl zlobit? Sedni si.“ Zeptal se a pokynul mi na židli naproti němu. Jeho výraz se nezměnil. Díval se na mě pořád stejně a já nedokázala vyčíst jaká je jeho nálada.
„Jak jsem na tebe včera večer byla hnusná.“ Objasnila jsem mu a nervózně si hrála se svými prsty.
„Připadala jsi mi přetažená, tak jsem to nechal být.“
„Chci se ti omluvit, jak jsem se chovala. Co mi Matt říkal, ti neřeknu, ale omlouvám se ti za to, jak jsem byla hnusná.“ Snažila jsem se o co nejvíce upřímný úsměv.
„To je v pohodě, pojď ke mně Princezno.“ Řekl a naznačil mi, ať si k němu sednu. Na nic jsem nečekala a sedla si na jeho klín. Svoje ruce obmotal kolem mého pasu a objal mně, ,,škoda, že mám dnes moc práce. Tak rád bych ten čas strávil s tebou,” zvedl pohled a podíval se mi přímo do očí, ,,Em? Já,” zněl dost nervózně. Mlčela jsem a čekala, co řekne.

„OBĚD!“ volala Maddie z kuchyně.
„T-tak pojď Princezno. Už mám hlad, sedím tu od snídaně.“ Vyšel z něj nucený smích, nabídl mi rámě a spolu jsme vyšli z pracovny rovnou do jídelny. Myslela jsem si, že se Oliver k tomu co mi chtěl říct, vrátí, ale mlčel a já se sama neopovážila o tom u stolu mluvit.

***

Po jídle se Oliver vrátil zpět do pracovny a já si vzala nějakou práci do obýváku, abych mu nějak pomohla. Vím, že toho má dnes moc a pokud mohu, klidně za něj nějakou práci udělám. Přeci jsem jeho zaměstnanec.
,,Emo?” promluvil na mě tichý hlásek Molly. Odložila jsem papíry, co jsem měla v ruce a podívala se na ni, ,,je doma Oliver?” řekla dost nejistě a já už tušila, že se něco děje.
,,Je v pracovně. Děje se něco?”
,,Musím s ním jen mluvit,” pokusila se o úsměv a hned zmizela.
Po pár minutách jsem slyšela jejich hlasitý rozhovor, nedalo mi to a šla jsem za nimi
,,Děje se něco?” vešla jsem s těmito slovy do pracovny.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s