Michaela Müller – Naděje: 40.kapitola Vzopímnky


Korekcia:
Ilustrácia: pixabay/ obálka: MichaellkaB neboli Michaela Bulíčková

Posadila jsem se v Cupidu na své oblíbené místo, které jsem obsadila před šesti lety.
V té době jsem byla ještě plná života. Veselá a společenská. Tehdy to tu vlastnili Rácheliny rodiče a nebyla to jen kavárna. Pamatuji si, že zde půjčovali i jízdní kola. Tehdy to tu bylo mrtvé. V městě se nic nedělo.
Pamatuji si přesně, kdy jsem vstoupila do tohoto města a přímo do této kavárny. Dveře byly bílé s nápisem Cupid. Když jsem vstoupila poprvé, hned u dveří po levé straně byla velká vitrína, která v sobě ukrývala nejednu dobrotu. Vedle ní stál starší prošedivělý pán, který kasíroval. O něco mladší žena chodila a obsluhovala hosty. V tento den jsem se poprvé potkala s Ráchel, která seděla na stoličce u stolku, u kterého sedávám doteď. Vůbec jsem nevěděla, jak to tu chodí, a myslím si, že to ona poznala.
Po pár minutách, kdy jsem stydlivě postávala, ke mně přistoupila dívka střední postavy.
,,Můžu ti nějak pomoc?” vyšel lehce nervózní tón z dívky, která se pořád usmívala.
,,A-ano,” vykoktala jsem ze sebe. Rozhlédla jsem se a pak následně zastavila pohledem u ní.
,,Pojď,” vzala mě za ruku a táhla směrem kde předtím seděla. Naznačila mi, ať se posadím a následně odešla.
Seděla jsem tam a cítila se trochu trapně. Rozhlížela jsem se kolem sebe a všímala si lidí, co zrovna byli v kavárně. V zadní části místnosti seděla mladá parta lidí v mých letech a o něčem vášnivě debatovala, ,,tady,” ozval se hlas dívky, která mě sem posadila, ,,vím, že jsem se měla nejdřív zeptat, ale donesla jsem ti pár zákusků a hrnek kafe,” pousmála se a položila, přede mně šálek kávy a talířek.
Přiznám se, že jsem kávu nikdy nepila, ale od toho dne jsem začala.
Nechtěla jsem v tomhle městě zůstávat, ale nakonec jsem si tu našla byt a přátele.
Po prvním setkání s Ráchel uplynuly dobré čtyři roky a já byla nesmírně ráda, že jsem nakonec zůstala. Lidé v tomto městě byli hodně obětaví a milý. Měla jsem tu plno přátel a našla tu svoji nejlepší kamarádku. Všechno bylo nádherné až do doby, kdy mě Ron seznámil s Tonym Ortegou. Zamilovali jsme se do sebe a já konečně zjistila co je to pravá láska. Tony byl chlap, kterého si každá žena může přát. Byl hodný, naslouchavý. Věděl jak ženě zalichotit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že byl i dobrý kuchař. Co víc jsem si mohla přát? Měla jsem přátelé, dobrou práci a milujícího muže. Měla jsem vše. Až do osudného večera. Kdy jsme s Tonym byli pozváni na oslavu narozenin jeho dobrého kamaráda Simona. Byla to oslava a tak se hodně pilo. Na Tonym šlo vidět jak už je opilý, ale neřekla jsem mu nic. Chtěla jsem, aby se po dlouhé době bavil.
Stála jsem kousek od toho hluku se Simonem a Laylou jeho sestrou a bavili jsme se o tom, jak jsem se seznámila s Tonym. Byla to nevinná debata, plná vtipů a historek. Do chvíle než ke mně přišel Tony.
,,Co si myslíš, že děláš?” vyštěkl na mě a drapl mě za ruku.
,,Tony. O čem to mluvíš,” byla jsem celkem v šoku a netušila, co mu přeletělo přes nos.
,,Nechte nás,” ukázal Simonovi, ať odejde. Nechali nás tam stát samotné. Podívala jsem se mu do očí a viděla vztek. Poprvé v našem vztahu, ,,tohle jsi udělala naposledy,” moji ruku stiskl ještě víc.
,,O čem to mluvíš?”
,,Nedělej blbou! Viděl jsem všechno. Jak jsi s ním flirtovala. Jak na něj koukáš.”
,,Prosím? Zlato jen jsme se bavili. Nic víc.”
,,Sakra nelži mi. Viděl jsem všechno,” zařval na mě a hned na to mi přiletěla facka. Ihned jsem se chytla za místo, které tak neskutečně bolelo.
V ten den se všechno změnilo. Můj život jako by byl jeden velký omyl a Ema, kterou všichni znali pomalu, ale jistě mizela. Začala jsem se svého přítele bát, protože jsem nikdy nevěděla, co mi udělá.
Mé tělo zdobily modřiny, šrámy a jizvy. Stala jsem se obětí domácího násilí.
Už jsem nežila v jeho domě, ale v miniaturní místnosti, do které ani světlo nepronikalo. Jídla jsem dostávala minimum. Ven jsem mohla jen s ním, ale jednou když jsme odešli za Ráchel do kavárny, přisedl si k Ronovi a mě nechal sedět u Rách. Bála jsem se, ale svěřila se. Ze začátku nemohla uvěřit vlastním uším, ale když jsem ji pak ukázala jizvy na ruce, byla zděšená a snažila se mi domluvit, ať to nahlásím, ale byla jsem tvrdohlavá. To co mi Tony dělal. Byla to moje vina. Provokovala jsem ho. On mě miluje a já zase jeho. Je to moje pravá láska.

***

Zdroj: pixabay

Ema, kterou znali všichni, už byla nějakou dobu mrtvá. Zbyla tu jen schránka, která se bála i vlastního stínu. Pomalu jsem přicházela o své přátelé, kteří se ke mně po jednom otáčeli zády. Nikdo se nezajímal. Až na jednu osobu a tou byla Ráchel. Věděla, co mi Tony dělá a už kolikrát to chtěla jít nahlásit za mě, ale vždy se mi podařilo ji přemluvit, ať to nedělá. Ujišťovala jsem ji, že jsem v pořádku, ale nebyla jsem. Moje tělo mě pomalu přestávalo poslouchat. Neměla jsem sílu žít.
Každým dnem se to zhoršovalo a já už neměla chuť žít.
Vše vygradovalo, když Tony přivedl domů nějakého svého kamaráda.
,,Kočičko. Tady Sam tě chtěl poznat. Říkal jsem mu, jaká jsi v posteli a nevěřil mi,” drapl mě za vlasy a táhl do ložnice. U vchodových dveří mě mrskl na zem, ,,jen se předveď a neudělej mi ostudu,” poodstoupil od dveří a nechal vejít toho muže.
,,Tony? Prosím! Ne! Nedělej mi to,” škemrala jsem.
,,Sklapni, děvko,” zařval ten muž a už mi jedna přiletěla. Hned na to se zavřely dveře.
Tohle nebyl konec. Tony každou chvíli vodil nějaké muže k nám domů a bez kousku citu ze mě udělal děvku. Vždy jsem ho prosila, ať toho nechá, že už budu hodná, ale vždy se mi vysmál do obličeje. Cítila jsem se jako špinavý kus hadru a taky, že jsem byla. Jeden večer jsem se Tonyho zeptala, kdy se vrátí domů a už tahle otázka ho naštvala, že mě zmlátil. Kopal do mě. Bušil pěstmi. Byl tak vytočený, že jsem v tu chvíli myslela, že už je můj konec. Jeho nenávist a zloba byla silnější a silnější. Vůbec jsem nevěděla, kde se to v něm bere. Odkud pramení ta nenávist? Proč se objevila až teď? Neznala jsem odpověď.
V ten osudný večer mě tam nechal ležet na zemi celou zakrvácenou a odešel se slovy, že se brzo vrátí a pokud nebudu poslušná, bude to ještě horší. V ten den jsem byla rozhodnuta, že ukončím své trápení, ale našla mě Ráchel a pomohla mi postavit se na nohy. Je pravda, že jsem se bála jeho návratu, ale v ten den už se nevrátil.
Dny, týdny a měsíce plynuli a Tony Ortega nikde. Můj život provázel strach. Strach z návratu mé minulosti.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s