Michaela Müller – Naděje: 18.kapitola Pokus o sebevraždu


Korekcia:
Ilustrácia: adís okami

Molly
Vím, že to, co mi Will řekl, nemyslel vážně. Byl jen naštvaný. Miluje mě a já zase jeho. On, to on je ten pravý. Vím to, vím to. Potřebuji ho. Bez něj si život nedovedu představit.
Stála jsem před jeho domem. Chci s ním mluvit. Potřebuji s ním mluvit.
,,Co tu děláš?” ozval se Willův hlas za mými zády.
Otočila jsem se a spatřila kluka, kterého miluji.
,,Wille,” jediné co vyšlo z mých úst.
,,Neslyšíš, co tu děláš!” přistoupila k němu Carol.
,,Co ona tu dělá?” byl tu s ní.
Proč. Proč mi to dělá?
,,Ty jsi vážně blbá. Nepochopila jsi to na té oslavě? Je konec! Pochop to. Myslel jsem si, že nebudeš odolávat dlouho, ale mýlil jsem se. Už mě nebavilo čekat, až se malá holčička uráčí sundat kalhotky a dát mi. Vem si příklad z Carol. To je holka jak má být,” přitiskl se víc ke Carol, a políbil ji.
Moje srdce se málem zastavilo.
,,Ale… já tě miluju,” jen co jsem dořekla ty nejkrásnější slova, co kdy mohou být, se mi Will vysmál do obličeje.
,,Ty a já byl jeden velký omyl. Buď tak laskavá a dej mi už pokoj! Nechoď za mnou a přestaň otravovat. Na fňukny jako jsi ty, nemám chuť ani náladu,” moje srdce puklo jako by mi někdo do něj vrazil kudlu.
Stála jsem tam jak opařená, slzy mi tekly proudem a pořád mi nedocházelo, co se to vlastně stalo. Můj kluk, kterého miluji, a který je pro mě ten pravý mi probodl srdce. Udělala bych pro něj cokoliv a po něm jsem jen chtěla, aby mi dal čas. Netlačil na mě, ale to on nechápe. Místo, aby mi dal čas, tak mě vymění za tu couru Carol. Myslela jsem si, že mě miluje, ale on neví co je láska.
Už jsem tam nechtěla být ani minutu. Rychle jsem se otočila a utíkala domů. Cítila jsem se opravdu jako malá holka, která běží domů za maminkou, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Moje srdce bylo roztříštěné na milión kousků.

Ema
Molly si nechce připustit, že se s ní Williem rozešel. Je do toho kluka tak zamilovaná, že to nevidí. Před Oliverem se snaží být silná a předstírá, že se nic neděje, ale brzy to praskne. Oliver na to určitě přijde. Pozná svoji sestru. Vycítí, že je něco v nepořádku.
,,Dneska jsi duchem úplně někde jinde. Děje se něco Em?” chytil mě za rameno.
,,N-nic. Jsem dnes nějaká mimo, ale nejspíš to bude únavou.”
,,Jestli je toho na tebe moc stačí říct. Trochu ubereme.”
,,To je dobrý Olivere. Musíme dodělat ten projekt. Stačilo mi jedno setkání s Paulem a vím, že čím déle nad tím budeme pracovat, tím víc se bude angažovat mě vidět.”
,,Máš pravdu, ale na pár minut si pauzu dát můžeme. Pojď, půjdeme si dát něco dobrého,” zavelel a já vůbec nebyla proti.
Menší přestávka nám neuškodí. Po několika hodinách jsme vylezli z pracovny a šli pro nějakou mňamku. Vešli jsme do obýváku, kde byl krásný krb, na který se vždy musím podívat, když tam jsem a pomalu jsme si to namířili do kuchyně, ale najednou jsme slyšeli ránu. Oliver hned zbystřil a nebyl sám i Andy si toho všiml a byl v pohotovosti.
Do místnosti vběhla Molly celá od slz.
,,Moll? Co se děje?” vykročil Oliver k ní.
,,Nechte mě na pokoji! Jste určitě spokojeni, že?” křičela na nás a běžela po schodech do svého pokoje.
,,Co to sakra bylo,” podíval se na mě naštvaný Oliver.
Zakroutila jsem hlavou, že o ničem nevím. Podíval se ještě na Andyho a vyšel nahoru do poschodí. Následovala jsem ho, protože si myslím, že Molly bude víc mluvit semnou než s ním.
Oliver přistoupil k jejím dveřím a lehce zaklepal, ,,Moll? Otevři. Prosím,” řekl klidným hlasem.
,,Vypadněte! Běžte pryč! Všechny vás nenávidím!” křičela a šlo v jejím hlase slyšet, že pláče.
,,Vůbec nechápu, co se stalo,” podíval se na mě.
,,Já to zkusím. Promluvím s ní,” přistoupila jsem ke dveřím, ,,Molly? Zlato? To jsem já Ema. Pusť mě dovnitř.”
,,Běž pryč!”
,,O všem se dá mluvit. Můžeme ti pomoct, ale musíš s námi mluvit. Prosím otevři dveře,” snažila jsem se znít mile, jak nejvíc to šlo.
Tušila jsem, že je to kvůli Williemovi.
Naštěstí se dveře lehce otevřeli, ,,půjdu tam sama a zjistím, co se dá,” otočila jsem se a vešla dovnitř.
Uviděla jsem tu krásnou dívku sedět v koutu místnosti a plakat, ,,co se stalo,” mlčela a utírala si potoky slz, ,,Molly prosím mluv semnou.”
,,To Will. Je konec. On, on mě nikdy nemiloval. Co teď budu dělat? Já ho miluji. Představovala jsem si s ním život a on? On mě určitě celou dobu podváděl. Chtěl se mi jen dostat do kalhotek a pak by mě určitě odkopnul,” přisedla jsem si k ní na zem a objala ji.
,,To bude dobrý. Je to kretén a ty máš na lepšího. Zasloužíš si někoho, kdo bude brát ohledy i na tebe a nejen na sebe.”
,,Ale ty to nechápeš. Já ho miluju.”
,,Molly, tohle nebyla pravá láska.”
,,Jak ty to můžeš vědět! S nikým nechodíš. Jsi sama a budeš mi tu říkat o pravé lásce? Vždyť ty sama nevíš co je to pravá láska. Jinak bys ji už měla!” její slova mě ranila, ale vím, že teď bude kopat kolem sebe, ,,chci být sama. Prosím jdi pryč!” věděla jsem, že nemá smysl tam dál zůstávat.
Potřebuje čas. Proto jsem tedy vstala a odešla. Za dveřmi pořád stál Andy a Oliver. Ukázala jsem prstem, ať jdou za mnou. Zastavila jsem se až v obýváku, kde jsem se posadila a povzdechla si.
,,Co se teda děje?”
,,Vypadá to na zlomené srdce. Williem ji dal kopačky.”
,,Já toho bastarda zabiju,” rozzuřil se Oliver.
,,Hlavně se uklidni. Tohle ji vůbec nepomůže. Každý z nás si tím prošel. Ona se z toho dostane.”
,,Myslíš? Přeci jen do něho byla nebo spíš je zamilovaná.”
,,Doufám v to. Už je dost pozdě. Půjdu domů,” natáhla jsem se pro kabelku.
Bylo mi jasné, že se Oliver nebude soustředit.
,,Odvezu tě.”
,,V žádném případě. Kdyby tě Molly potřebovala, bylo by lepší, kdybys byl doma.”
,,Máš pravdu, ale samotná domů nepůjdeš,” podíval se na Andyho, ,,odvezeš Em domů? Prosím?”
,,Jasnačka šéfe. Není problém,” usmál se na mě a spolu jsme vyrazili ke mně. Kdybych šla pěšky bylo by jasné, že dojdu bůh ví kdy. Jsem ráda, že mě aspoň odveze Andy.
,,Chudák holka,” řekla jsem do ticha, které panovalo v autě.
,,Molly to zvládne.”
,,Toho se nejvíc bojím. Je do něj tak moc zamilovaná, že jí to tak lehce nepřejde,” bojím se o ni.
Vím jaké to je. Jak moc to bolí, ale já byla jiná, starší. Ona je ještě takové malé poupě, které čeká, až pořádně vykvete.

***

Měsíc. Je to přesně měsíc, co se Williem rozešel s Molly. Dívka, kterou jsem znala je jakoby pryč a bolest, kterou cítí je pořád tu. Neodešla. Kdybych mohla, nějak bych jí pomohla, ale takový je život. Plný nástrah a zkoušek, které musíme překonat. Já i Oliver jsme se snažili ji nějak rozveselit, ale nebyla s ní žádná řeč. Úplně se uzavřela do sebe. S nikým nemluví a moc nejí. Už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem viděla její úsměv. Měla jsem tušit, že jí to tak sebere. Na první pohled se zdá být silnou a vyrovnanou dívkou, ale uvnitř je křehká.
Molly
Další den. Další zatracený den. Nechce se mi vstávat. Nejraději bych v té posteli zůstala navěky. Nikdy nevylézt. Proč bych taky měla. Nic mě tu netěší. Není tu nikdo, kdo by mě miloval. Jsem jen ubohá nicka, která toužila po pravé lásce. Chtěla jsem jen cítit objetí. Vidět jak se na mě dotyčný kouká a usmívá se. Život je nespravedlivý! Vždy jsem byla hodná a snažila se, jak jen to šlo. Myslela jsem si, že vše zlé se dá překonat, ale nedá. Bolest, kterou cítím je čím dál tím větší a já už nemám sílu s ní bojovat. Můj život nemá smysl, když v něm není Will.
Už nikdy neucítím jeho rty na těch svých. Proč! Proč se tohle děje? Je to snad osud? Nebo si semnou život jen pohrává.
,,Molly, vstávej. Na stole je snídaně,” přerušil tok mých myšlenek Oliver.
,,Nemám hlad.”
,,Ale určitě máš. Hned ať jsi dole jinak ti i s jídlem vlezu do postele,” pořád si pamatuje, že nemám ráda, když mi leze do postele.
Vždycky když to udělal, vzal mi peřinu a prakticky znárodnil celou postel. Pak mi zbyl jen kousek, který jsem si chránila zuby nehty. Nakonec mě tahle situace dohnala k tomu, abych z té postele vylezla a šla dolů se nasnídat.
,,Konečně jsi dole. Už jsem si vážně myslel, že tam za tebou budu muset jít.”
,,Co máme na jídlo?”
,,Na co jen budeš mít chuť. Jsou tu palačinky, jogurty, sýr, rohlík. Dokonce jsem ti udělal tvoje oblíbené kakao,” přisunul ke mně hrneček s kakaem a šlehačkou.
,,Děkuji,” vzala jsem si do ruky hrneček a napila se.
,,Máš dnes nějaký program?” snažil se semnou komunikovat, ale já vůbec neměla náladu.
,,Chtěla bych se jít projít do parku.”
,,Můžu jít s tebou?”
,,Chci být sama. Pokud by ti to nevadilo.”
,,Dobře, ale večer je náš. Objednáme si jídlo. Pustíme si filmy a budeme se koukat tak dlouho, dokud neusneme. Co ty na to?”
,,Hm, třeba,” Oliver se snažil, jak mohl, ale já fakt neměla sílu.
Po snídani, které jsem tedy moc nedala, jsem vyrazila ven.
Tenhle park, něco na něm je, protože každý do něj chodí. Ať už venčit pejska nebo jen tak relaxovat. Já sem chodím hlavně běhat nebo přemýšlet.
Procházela jsem alejí jabloní, které vytvářely koridor jemného stínu. Mezi větvemi pronikaly paprsky, které dopadaly až na zem. Na konci tohoto koridoru je lavička, na kterou jsem si sedla. Zde byl krásný výhled na nebe, které dnes bylo čistě modré, ale moje myšlenky jako by byli černé. Nic mě nedonutilo se usmát. Potřebovala jsem jít ven, protože už nechci být doma. Oliver je sice hodný a starostlivý, ale já chci být sama. Potřebuji si utřídit myšlenky, které se v mé hlavě nechtějí zastavit.
Dnem i nocí. Každý den. Moje hlava praskne. Pořád a pořád dokola přemýšlím, proč se to stalo. Nevěděla jsem, že to takhle rychle může skončit. Myslela jsem si, že naše láska je upřímná a opravdová, tak silná, že vydrží navěky. To jsem fakt byla tak naivní?
Když si to tak vezmu celý můj život, je zvláštní. Otec o mě nejevil zájem, dokud moje máma. Moje biologická máma nezemřela. Pak si mě vzal a já měla novou mámu, Ninu. Sice jsem si žila jak na zámku, ale peníze nejsou všechno. Bydlím u svého biologického otce, ale připadám si u nich jako cizí. Každý den jsem byla sama. Oliverova máma Nina se o mě pěkně starala jako bych byla její vlastní, ale pak její práce byla přednější. A táta? Pro toho byla kariéra vždy důležitá. Očekávali ode mě nadstandardní výkony ve škole, ale nikdo se nezajímal, jak se cítím až na Olivera, který tu pro mě vždy je a já mu přidělávám starosti. Kdybych tu nebyla, žil by si krásným životem. Nemá to smysl. Tohle všechno. Všem by beze mě bylo lépe, musím to udělat. Skončit tohle trápení.
Pak jsem si to namířila zpět domů. Teda k Oliverovi domů, kde jsem si celou tu dobu připadala jako v opravdovém domově.
Stála jsem před velkým domem, který patřil mému bratrovi. Vykročila jsem směrem ke vchodovým dveřím, které se rychle otevřely.
,,Molly. Už jsi doma?” koukal na mě s úsměvem Oliver.
Vážím si ho a obdivuji za to, že se v šestnácti letech dokázal o sebe postarat. Založit firmu a být úspěšný. Nebýt závislý na svém otci, který mu ten život neusnadnil.
,,A-ano,” musela jsem zadržovat slzy, které tak moc chtěly napovrch.
,,Promiň. Musím teď odejít. Potřebuji předat papíry Paulovi, ale večer platí. Slibuji,” přistoupil a políbil mě do vlasů.
,,Počkej,” lehce jsem po něm křikla a objala ho.
Potřebovala jsem cítil jeho objetí, ,,mám tě moc ráda,” přitiskla jsem se k němu víc, ,,dávej na sebe pozor.”
,,Neboj. Budu opatrný,” hned na to nastoupil do auta a odjel.
Na nic jsem nečekala a rovnou šla do svého pokoje. Z pod postele jsem vytáhla krabici, ve které jsem měla různé fotky. V ruce jsem držela krásné vzpomínky na výlety s bráchou a s kamarádkou Amy. A také s ním. S Willem. Tyhle už nikdy nechci vidět! Chtěla jsem je roztrhnout, ale nešlo to! Proč to sakra nejde?! Odhodila jsem kopu našich společných fotek, na které jsem se už nedokázala dívat. Po tváři mi začal téct vodopád slz, které nešli zastavit.
Už to dál nezvládám. Nechci prožít další utrpení a bolest. Vzala jsem do ruky mobil a poslala smsku Emě. Byla jako moje starší sestra, kterou jsem nikdy neměla. Odložila jsem mobil a natáhla se pro nůž na dopisy. Není na co čekat. Skončím to tady a teď! Přiložila jsem nůž k zápěstí. Ruka se mi klepala, ale byla jsem rozhodnutá. Tohle je konec! Zavřela jsem oči a rukou, ve které jsem držela nůž na dopisy, jsem zajela hluboko do kůže.

Ema
Dnes mám volnější den. Užívám si příjemně dlouhou sprchu. Po náročné práci si potřebuji pořádně odpočinout. Už ani nevím, co to slovo znamená, ale za práci, kterou mi nabídl Oliver jsem ráda.
Vylezla jsem ze sprchy, osušila se a vrátila se zpět do obýváku, kde na mě čekal vychlazený džus a křupky. Posadila jsem se na gauč a všimla si nepřijatelné zprávy. Otevřela ji.

Zpráva byla od Molly. Proč mi tohle píše? Počkat? To snad ne!
Na nic jsem nečekala, nasedla na kolo, protože auto nemám a urychleně jela k nim dolů. Molly. Doufám, že jsi neudělala to, co si myslím. Jela jsem, jak jen to šlo. Měla bych zavolat Oliverovi, ale není čas. Musím tam být co nejrychleji.
Celá cesta k domu mi zabrala třicet minut. To je moc. Seskočila jsem z kola a vběhla zadem k domu. Tyhle dveře nechává Oliver otevřené. Díky bohu.
Rychle jsem utíkala po schodech nahoru do Mollyna pokoje.
,,MOLLY!” vyjekla jsem.
Ležela na zemi v kaluži krve. Nesmím otálet. Z koupelny jsem vzala ručníky a přitiskla na krvácející ránu. Její tep byl slabý. Snad jsem nepřijela pozdě.
,,Co se tu děje?” přišel Andy do pokoje, ,,sakra!” vyšlo z jeho úst následně, co nás viděl.
,,Zavolej záchranku,” měla jsem slzy v očích, ,,Molly. Molly slyšíš mě?” mluvila jsem na ni, ,,tohle mi nedělej,” žádná reakce a ruka pořád krvácela.
Do hajzlu kde je ta záchranka! ,,Molly. Nesmíš umřít. Tvůj brácha tě tu potřebuje. Ty jsi jeho slunce v tomhle světě,” mluvila jsem na ni i když nereagovala…
,,Už je vedu,” ozval se po nějaké době Andyho hlas a za ním ho následovali saniťáci.
,,Slečno, pusťte nás,” poprosili mě a já pustila její ruku a poodstoupila. Stála jsem tam a byla celá od slz. Molly, řekla jsem si v hlavě.
Netrvalo dlouho a přivolaná sanitka odvážela Molly do nemocnice.
,,Můžu jet s vámi?” řekla jsem uplakaným hlasem.
,,Slečno pokud nejste příbuzná, tak vás nevezmeme,” můj pohled se stočil na Andyho.
,,Myslím, že to nebude problém,” zněl dost vážně.
,,Dobře, pojďte.”
,,Děkuji Andy a prosím zavolej Oliverovi.”
,,Neboj, budeme tam,” hned po tom se za námi zavřely dveře.
Auto se nastartovalo a začalo houkat. Jeli jsme tak rychle, že jsem si neuvědomovala, jak dlouho trvala cesta.
Pár minut na to jsme vystupovali a Molly na lehátku rychle převezli na operační sál, na který mě nepustili.
Stála jsem před dveřmi a stepovala.
Už to trvá moc dlouho!
,,Em?! Em, co se stalo?!” ozval se Oliverův naštvaný hlas.
Otočila jsem se a hned ho objala.
,,Olivere je to moje vina. Měla jsem tušit, že to udělá,” plakala jsem mu do hrudi. Jeho pevné ruce mě sevřely v objetí, které mi v tu chvíli bylo příjemné.
,,Neplakej! Em, prosím. Řekni mi, co se stalo.”
,,Nevím. Molly mi poslala esemesku a hned jak jsem si ji přečetla, mi bylo jasné, že je něco v nepořádku. Rychle jsem jela k vám a našla ji ležet v kaluži krve,” začala jsem vzlykat ještě víc.
,,Ema dala tvé sestře hned první pomoc. Já vůbec nevěděl, že je doma,” řekl Andy. Oliver si mě přitáhl víc do objetí a spolu jsme tam čekali.

***

,,Vy jste příbuzní slečny Rivers?” vyšel doktor z operačního sálu.
,,Jsem bratr,” postavil se Oliver, ,,jak je na tom?”
,,Vaše sestra dle známek zranění se snažila podřezat žíly. Použila velkou sílu a něco dost ostré. Ztratila spoustu krve a už jsem poslal žádost do krevní banky pro několik jednotek krve, ale potrvá to. Díky včasnému zásahu tady slečny by zemřela.”
,,Co to znamená? Jako, že nemáte dostatek krve?” koukali jsme na doktora nechápavě.
,,Nemáme pro ni vhodnou krev. Její krevní skupina je A+ jedině, že byste byl vy vhodný dárce.”
,,Moje krevní skupina je AB+ mohl bych darovat?”
,,Bohužel nejste vhodný dárce.”
,,Já,” vyšlo z mých úst, ,,já jsem vhodný dárce. Moje krevní skupina je 0+”
,,A jste ochotná nám nějaké množství poskytnout?” zeptal se mě doktor a já neváhala a souhlasila.
Odešla jsem s doktorem do jedné místnosti, kde mi napíchli žílu. ,,Nechám vás tu teď, a kdyby něco za sklem je sestra. Stačí na ni zavolat,” informoval mě doktor a odešel. Seděla jsem tam přikovaná na židli a koukala, jak moje krev odchází z těla. Nelituji toho. Jestli jí to zachrání život, dám, kolik bude třeba!
,,Děkuji,” uslyšela jsem hlas.
Otočila jsem hlavu a uviděla Olivera ve dveřích.
,,Co tu děláš. Měl bys být u Molly.”
,,Zatím mě k ní nepustí. Můžu?” ukázal prstem na židli, která stála kousek ode mě. Kývla jsem hlavou, ,,nemusíš to dělat,” posadil se s těmito slovy.
,,Vím, ale chci. Olivere já,” nestačila jsem nic říct, protože mi položil prst na rty.
,,Nic neříkej. Nechci, aby ses obviňovala. Není to tvoje vina. Ani já nic nepoznal. Hlavní je, že už je v nemocnici,” pohladil mě po tváři.
Jeho dotyk byl uklidňující. Cítila jsem takovou zvláštní energii. Tahle celá situace nepotřebovala slova. Celou dobu jsme tam jen seděli a mlčeli. Koukali jeden na druhého. Jakoby naše pohledy říkali vše za nás.
,,Jak se cítíte?” vešel do místnosti doktor.
,,Trochu unaveně, ale nic hrozného.”
,,Dobře. Nebudeme to přehánět. Zatím to stačí. Pane Riversi vaši sestru jsme přeložili na pokoj. Už k ní můžete, ale pokud vám mohu poradit. Neřešte to teď s ní.”
,,Chápu a co vlastně bude dál?”
,,Bohužel ji zítra navštíví psycholog a promluví si s ní. Máte právo u toho být. Jinak se pak budeme řídit podle instrukcí psychologa, ale dle mých zkušeností bude Vaše sestra převezena do ústavu, kde si ji nechají do doby, než si budou jistí, že tohle už neudělá,” pro Olivera to není jednoduché, ale drží se statečně.
,,Olivere? Můžu jít s tebou,” zeptala jsem se ho.
,,Jistě. Budu rád,” snažil se o úsměv, ze kterého šlo jasně vyčíst, že má strach.
Když mě doktor odpojil, slezla jsem z lehátka, ale najednou se semnou začal točit celý svět. Neudržela jsem se na nohách.
,,Em? Jsi v pořádku?” zachytil mě Oliver, který stál vedle mě.
,,Slečno opatrně. Po takové ztrátě krve se tělo musí vzpamatovat.”
,,Pojď, pomůžu ti,” podepřel mě Olí a spolu jsme šli k Moll do pokoje.

***

Druhý den odpoledne jsem vyrazila zpět do nemocnice. Chtěla jsem vědět jak je na tom, protože při včerejší návštěvě spala. Vešla jsem do nemocnice a na chodbě slyšela křik a uviděla Olivera. Stál tam se starším párem. Pomalu jsem se k nim přiblížila.
,,Ty nejsi vůbec normální,” křičel na něj ten muž, ,,nedokážeš se postarat ani o svou sestru. Jsi nezodpovědný děvkař. Já to tvrdím pořád, že se lidi nemění a ty už vůbec ne!”
,,Mě tu budeš soudit? Je to tvoje dcera a místo, aby ses o ní staral tak ji necháš u mě a pak mi tu budeš něco vyčítat? Být tebou tak si nejdřív zametu před vlastním prahem.”
,,Nebuď drzej!”
,,Nebo co! Dostanu naprdel?!” křičeli po sobě, až je musel doktor od sebe “odtrhnout”
,,Olivere?”
,,Em! Jsi tu. Všechno jsi to slyšela?”
,,Ano.”
,,J-já… nechtěl jsem, abys tohle někdy viděla.”
,,To je dobré. Co Molly?”
,,Je u ní psycholog. Jmenuje se Wagner.”
,,Wagner?” nestačila jsem se divit.
,,Ty ho znáš?”
,,Ano. Díky němu jsem se dostala,“ zarazila jsem se.
V tuhle chvíli není dobré řešit mě, ,,pomáhala jsem s problémovými dětmi. Pamatuješ, jak jsme se o tom bavili.”
,,Vzpomínám si.”
,,Nebude vadit, když půjdu dovnitř?”
,,Jen běž,” s jeho souhlasem jsem zaklepala na dveře a vešla dovnitř.
,,Ahoj Eriku,” pozdravila jsem ho.
,,Emo? Co ty tu.”
,,To je přivítání po letech. Molly je moje kamarádka,” naznačila jsem mu, že s ní pracuji, ,,ahoj Molly,” pozdravila jsem ji, ,,nevadí, že tu budu?”
,,Mě ne a tobě Molly,” ona jen zakroutila hlavou.
Poslouchala jsem, o čem se baví, ale Molly moc nespolupracovala, ,,dáme si přestávku,” řekl po dvaceti minutách Erik.
Nebyla jsem proti a tak jsme na chvilku odešli z pokoje.
,,Doktore tak co,” vyštěkl po něm otec Molly.
,,Vaše dcera semnou vůbec nespolupracuje. Když semnou nebude mluvit, bude to horší. Budu ji muset převést k nám do léčebny.”
,,To v žádném případě. Moje dcera s námi pojede domů,” tyhle slova dost ranili Olivera.
,,Podle mě to není dobrý nápad,” řekla jsem nahlas.
Všichni se na mě podívali.
,,A vy jste kdo!” postavil se přede mě její otec.
,,Jmenuji se Ema Tolkin. Občas pomáhám s těmito případy.”
,,Slečna Tolkin je jedna z nejlepších,” ujišťoval je Erik.
,,Chci s vaší dcerou pracovat. Zaručím se tu panu doktorovi Wagnerovi, aby nemusela do léčebny, ale vaše dcera musí zůstat u pana Riverse. Její problém začal tady a musí zde i skončit.”
,,Nevěřím vám!”
,,Nestojím o vaši důvěru. Mně stačí, že mi důvěřuje Molly a omlouvám se, ale narozdíl od pana doktora semnou určitě komunikovat bude.”
,,Jste si nějak jistá.”
,,Klidně se vsadím. Nechte mě s ní půl hodiny a uvidíme,” navrhla jsem jim. Koukali na sebe a její otec přemýšlel. Nakonec svolil, ale chtěl nechat otevřené dveře, aby měl důkaz.
Vrátila jsem se tedy k Molly, která seděla na posteli a koukala z okna.
,,Pamatuješ si náš rozhovor?” otočila hlavu ke mně, ,,byla jsi naštvaná a zároveň smutná. Byl to den, kdy se s tebou rozešel Williem,” po tváři ji začali stékat slzy, ,,v ten den jsi mi řekla, že nevím, co je to opravdová láska. Nic jsem ti na to neřekla. Víš možná teď nikoho nemám, ale taky jsem byla zamilovaná,” utřela si tvář a podívala se na mě, ,,před pár lety bych si myslela, že spolu budeme navěky. Byla to láska až za hrob,” viděla jsem, že začíná poslouchat, co ji říkám, ,,milovala jsem ho a snesla bych mu i modré z nebe, ale po čase se změnil. Začal dělat a říkat věci, které mě ranili,” odmlčela jsem se, protože mluvit o své minulosti není nic příjemného, ,,než jsem si uvědomila, že jeho láska není opravdová bylo už moc pozdě. Rány byly moc hluboké a já myslela, že udělám přesně to, co teď ty.”
,,Díky čemu jsi to neudělala?” najednou promluvila.
Všichni konečně slyšeli její hlas.
,,Díky lidem, které tu mám. A ty jich tu máš požehnaně. Nevěřím, že jsi chtěla ranit svého bratra a kamarádku Amy. Molly, Oliver tě má moc rád. Je nejšťastnější chlap na světě když tě má u sebe.”
,,Bolí to. Hrozně to bolí.”
,,Já vím, ale je ti sedmnáct a je jasné, že to trvá, než najdeš někoho, kdo tě bude opravdu milovat. Podívej se z okna. Svítí sluníčko. Pod tak krásným nebem na tebe čeká ten pravý. Tomu věř,” pohladila jsem ji po tváři.
Viděla jsem na ni jak moc je unavená. Nechci ji dál trápit, ,,už půjdu. Musíš odpočívat.”
,,Přijdeš ještě?” chytla mě za ruku.
,,Zítra mě tu máš,” usmála jsem se na ni a pak odešla z pokoje, ,,stačí vám to? Molly semnou komunikuje,” Oliverův otec uznal, že jeho dcera má ve mě důvěru, ,,a mimochodem váš syn za to nemůže. Tohle se mohlo stát, i kdyby žila s vámi,” neodpustila jsem si to.
Musela jsem jim říct, že obviňování Olivera nemá cenu.
Rozloučili jsme se s Molly, protože návštěvní hodiny už se chýlili ke konci a po krátkém rozhovoru s rodiči Molly a Olivera, kde jsme dohodli podrobnosti, jsme s Oliverem zůstali v nemocnici sami.
,,Děkuji, že ses mě zastala, ale i tak si myslí svoje.”
,,Vím, že to bolí a je to od nich nespravedlivé, ale ty a všichni ostatní vědí, že to nebyla tvoje vina. Molly by tohle udělala kdekoliv.”
,,Nejspíš máš pravdu,” odmlčel se a podíval se na velké hodiny, které viseli na zdi u sesterny, ,,už je dost pozdě. Myslíš, mohl bych tě pozvat na večeři?”
,,Moc ráda. Mám hlad jako vlk,” pousmála jsem se a společně se vydali k výtahu. Procházeli jsme dlouhou chodbou plnou lidí.
Těsně u výtahu jsem se zastavila a nemohla uvěřit svým očím.
,,Leo?”
,,Ahoj Emo. Rád tě zase vidím.”

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s