Michaela Müller – Naděje: 13.kapitola Nová práce ano či ne


Korekcia:
Ilustrácia: adís okami

Svoji šanci na novou práci jsem promrhala. Mrzí mě to, ale pomohla jsem aspoň Oliverovi. Nevím jak moc, protože od té doby jsem neviděla ani Molly, ani jeho.
Prakticky už nemám co dělat. Ráchel jsem svoji výpověď poslala e-mailem a ona se od té doby neozvala. Nejspíš je to dobře, protože tohle přesně si Ron přál. Nechápu to. Jak se mu to mohlo podařit? Zničit přátelství mezi mnou a Rách? Teď už nemám nikoho, jen strach.
Pořád odpovídám na inzeráty o práci, ale Ron se činil. Sice hledají přesně moji kvalifikaci, ale jen se dozví moje jméno, obrátí se.
Dnes nemám moc dobrý den, a tak jsem se rozhodla si jít zaběhat. Vyčistit si hlavu a přemýšlet co teď. Co budu dělat? Mám zůstat ve městě nebo změnit prostředí. Začít někde jinde a znovu. Někde, kde by mě nikdo neznal. Nevím, nejsem si jistá. Můj život je jak na houpačce, ale nikdy se nedostal do zelené zóny. Sakra. Vždyť já už nedokážu myslet pozitivně. Vidím vše v černých barvách. Jak? Jak to mám udělat? Chci mít chuť žít. Chci si užívat života, ale nejde to. Přicházím o vše a všechny. Jen strach. Strach z něho. Z jeho návratu zůstává.
Je toho na mě nějak moc. Moje hlava je plná myšlenek, které mě ničí zevnitř. Otázek vzniká mnoho, ale odpověď žádná. Síla žít mizí a já opět přemýšlím o ukončení. Nemá to smysl.
Pořád se v mé hlavě točilo tolik myšlenek, až mě vyrušil mobil, který mi začal vyzvánět. Podívala jsem se na displej. Molly. Neváhala jsem a zvedla to.
,,Molly? Děje se něco?”
,,Ahoj Emo. Chtěla jsem se jen zeptat, zda k nám nechceš přijít na oběd,” ozvalo se na druhém konci.
Nabídka byla lákavá, ale mám teď nějakou špatnou náladu a mám strach, zle bych to přenášela i na ostatní.
,,Dnes asi ne. Nebyla bych dobrý společník.”
,,Prosím. Nenech se přemlouvat. Já a Oliver budeme rádi. Už nějakou dobu jsme tě neviděli. Prosím,” naléhala na mě v telefonu .
,,No tak dobře. Přijdu, ale jen na chvilku.”
,,Paráda. Oliver mi tu říká, že pro tebe přijede. Kolem jedné hodiny,” oznámila mi a já neměla sílu namítat.
Už mi prakticky všechno bylo jedno. Už před dvěma lety to měl skončit. Možná by to bylo lepší.
Po skončení hovoru jsem se podívala na hodinky, abych zjistila, kolik mám času. Když jsem zjistila, že mám přes hodinu čas. Rozhodla jsem se běžet zpátky. Můj mozek už nic nepobíral. Nedokázala jsem myslet. Vypnula jsem a snažila se nemyslet. Řešení není. Tedy až na jedno.
Rozběhla jsem se zpátky domů, kde jsem ze sebe vše sundala a zalezla jsem do vany. Po dnešku ji potřebuji.
Užívala jsem si horkou vodu, která byla pomalu až po okraj. Koukala jsem před sebe na zeď a moje myšlenky se aspoň na chvilku přesměrovaly na to, co si vezmu na sebe. Můj šatník není nijak zvlášť velký a většina mého oblečení je stará, ale ještě nositelná.
V koupelně jsem nějak přestala vnímat čas, až najednou jsem uslyšela zvonek. Sakra, řekla jsem si pro sebe. Rychle jsem vylezla. Omotala si ručník kolem sebe a šla jsem se podívat kdo to.

Oliver
Zazvonil jsem a čekal. Neslyšel jsem nic a nikoho, ale v tu ránu se otevřely dveře, ve kterých stála Em jen v ručníku.
,,A-ahoj,” vykoktal jsem ze sebe.
,,Ahoj, pojď dál. Omlouvám se, ale úplně jsem ztratila pojem o čase. Hned se dám do kupy a můžeme vyrazit.”
,,Nemusíš spěchat. Oběd nikam neuteče,” řekl jsem a koukal na ni.
,,Dobře. Půjdu se obléct,” usmála se a otočila se ke mně zády.
Přiznám se, že jsem si ji prohlédl, ale nakonec můj pohled skončil na jejím rameni. Šlo tam něco vidět. Něco jako jizva. Zvláštní tvar. Trochu jsem se zamračil, protože jsem si uvědomil, že je to jizva po spálenině. Uvědomil jsem si, že ji vidím poprvé takto. Bez rukávu. Vždy měla ramena zahalena. Nenosila žádné tílka nebo tak něco. Měl jsem chuť zeptat se co to má, ale nechci rýpat do jejího soukromí.
Stál jsem v obýváku a rozhlížel jsem se kolem. Na stole ležely noviny, kde měla zakroužkované pracovní příležitosti. Na zemi ležel běžecký obleček. Neubránil jsem se úsměvu.
,,Už jsem tu,” vyběhla z pokoje.
,,Nemusela jsi spěchat. Máme času dost,” mrkl jsem na ni.
,,Co Molly. Těší se na váš výlet?” začala konverzaci.
,,A jak. Byla v obchodě a málem to tam vykoupila. Řekla jim, že pojedeme stanovat do přírody, a tak vybrala snad vše. Stany, spacáky a mnoho dalšího. Hodně se těší a já jsem za to rád. A co ty a práce?”
,,U mě bez úspěchu, ale to je normálka. V životě jsem neměla nikdy štěstí.”
,,To neříkej.”
,,Je to pravda. Moje rodina, radši bez komentáře. Kamarádi. Sám si to viděl. A můj poslední vztah,” zarazila se a podívala s na svoje ruce.
Čekal jsem, co řekne, ale mlčela. Viděl jsem, jak zesmutněla.
,,Jsme na místě má lady,” zavtipkoval jsem.
Hned jsem vystoupil a otevřel ji dveře, ,,prosím.”
,,Děkuji,” usmála se na mě a spolu jsme pokračovali dál.
,,Doufám, že ti to dnes zlepší náladu. Molly něco naznačovala.”
,,Snad ano. Dnes je celkově divný den,” snažila se o úsměv, ale já věděl, že ji trápí ta práce a ukončené přátelství s Rách.
Chtěl jsem ji nějak pomoct, ale nevěděl jsem jak. Jediné co pro ni mohu udělat je, že ji firma Storm nabídne místo, které si po tom co mi pomohla, zaslouží.
U vchodových dveří jsem ji znovu otevřel a s úsměvem jsme vstoupili dovnitř. Celým bytem se táhla pronikavá vůně, která můj žaludek nenechala klidným.
,,Už mám celkem hlad. Co ty?”
,,I já,” řekla.
Chytil jsem ji za ruku a rychle táhl do jídelny, kde už bylo krásně prostřeno.
,,Kde jste tak dlouho. Už jsem měla strach, že jste zakotvili v nějakém fast foodu,” zlobila se na nás Molly.
,,Promiň. Nějak jsme se opozdili,” usmál jsem se na Em a ona zase na mě.
,,Co vy dva spolu máte?” vyšlo z jejich úst.
,,Moll! Já a Em jsme přátelé,” zvýšil jsem na ni hlas a svůj pohled upřel na tu dívku, která stála v naší jídelně.
Dívka, která mi už od začátku mění život. Setkání s ní byl nejspíš osud. Nedovedu si to jinak vysvětlit. Jen co mi vstoupila do života. Můj démon se stáhnul. Přiznávám, že se občas snaží vynořit, ale díky ní jsem jiný změnil jsem se. Pořád se měním.
,,Haló, já tady umírám hlady,”zvolala Molly ,,vy dvě hrdličky,” dodala potichu a myslela si, že jsem ji neslyšel.
Mezi mnou a Em nikdy nic nebude. Je jen kamarádka. Ona si totiž zaslouží někoho lepšího. Ne chlapa s mou minulostí. Ne někoho jako jsem já. Díky mému démonovi jsem odsouzen zůstat sám. Ano, je to tak. Uvědomil jsem si to pozdě. To díky ní. Ona mi otevřela oči. To ona mi pomohla si uvědomit, že můj dosavadní život nebyl nic moc. Cítím, že jsem se změnil a to je pro mě hlavní.
,,Tak já se najím bez vás.”
,,Na to zapomeň. I já umírám hlady,” reagovala Em a na mé tváři se vykouzlil úsměv.
Sedl jsem si ke stolu, rozhlédl se po stole, na kterém bylo plno dobrot.
,,Dobrou chuť,” popřála Molly a pustila se do jídla.
Na nic jsme s Em nečekali a nabrali si též. Jídlo od Maddie nemá chybu. Uvaří vždy dobroty. Divím se, že jsem ještě za tu dobu nepřibral.
Při jídle panovalo ticho. Jediné, co šlo slyšet, tak klepání příboru o talíře. Nikdo z nás ani nemukl a věnoval se jídlu, které tak krásně vonělo.

***

Po jídle jsme se přesunuli do obýváku a já ještě na chvilku zmizel do kuchyně, kde jsem nachystal kávu a nějaké sušenky, co jsem našel. Doufám, že budou poživatelné. Dal jsem je do misky, kterou jsem položil na tác a spolu s kávou se vrátil zpět do obýváku.
,,Mohu ti nabídnout kávu,” usmál jsem se a doufal, že ještě nějakou dobu tu s námi zůstane. Nechci, aby už odešla.
,,Ráda si dám.”
,,Absťák?”
,,Samozřejmě,” uchechtla se a já se neudržel a začal se smát.
,,A já nic?” pronesla Moll, která tam seděla s námi.
Nevšiml jsem si ji. Můj pohled patřil té dívce, která drží mého démona uvnitř mě!
,,Promiň, tady máš kakao. Na kávu jsi ještě mladá,” ušklíbl jsem se na ni.
,,Kdy jí to řekneš,” netrpělivě ze sebe vyhrkla Moll.
,,Co mi máš říct?” podívala se na mě Em.
,,Nechtěl jsem to na tebe vybavit hned, ale tady ta cácorka u toho chce být, a jak vidím, nevydržela to,” dívala se na mě nechápavě.
Udělal jsem pár kroků ke skříňce, z které jsem vytáhl papíry, ,,tady máš,” podal jsem ji lejstro.
,,Co to je?”
,,Podívej se,” vzala papíry pořádně do ruky a začala číst.
,,N-nechápu,” byla vážně zmatená, ale roztomilá, ,,tady se píše, že je to pracovní smlouva od společnosti Storm s.r.o, ale já ten pohovor nestihla.”
,,To máš pravdu. Sice si ho nestihla, ale svoje dovednosti jsi předvedla majiteli a řediteli firmy,” koukala a šlo vidět, že nad tím přemýšlí.
,,P-počkej. Chceš říct, že ty vlastníš Storm?”
,,Přesně.”
,,A nabízíš mi práci?”
,,Ano.”
,,Proč!?”
,,Co proč?”
,,Proč to děláš? Proč mi dáváš práci?”
,,Protože člověka s tvými kvalitami potřebuji ve firmě a taky si myslím, že si to zasloužíš. Samozřejmě chápu, že je to na tebe hrr. Nespěchám. Můžeš si to rozmyslet,” nic neříkala. Jen tam tak seděla a koukala.
,,Děkuji. Budu nad tím přemýšlet,” po chvilce se na mě podívala.

Ema
Když se začalo stmívat, Oliver mě odvezl domů. Cesta probíhala v naprostém tichu. Já pořád přemýšlela nad tím, co se stalo. Nemůžu tomu uvěřit!
,,Tak jsme tu,” řekl trochu smutným hlasem.
,,Děkuji za dnešní oběd a za nabídku.”
,,Em. Budeš nad ní přemýšlet?” zeptal se.
,,Budu. Neboj,” rozloučili jsme se a já zaplula do svého malého skromného bytečku.
Sedla jsem si na gauč. V ruce jsem držela papíry a pořád jsem nemohla uvěřit. Bylo to teda pořádné překvapení. Oliver mi nabídl práci. Práci v jeho firmě. Nevím. Nevím co si o tom myslet. Mám to příjmout nebo ne.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s