Michaela Müller – Naděje: 12.kapitola Záchrana v pravou chvíli


Ilustrácia: adís okami
Korekcia:

Molly čeká poslední písemná zkouška, která je ze všech nejdůležitější. V tomto testu se prověří její znalosti z celého roku a prakticky ze všeho. Oliver s ní tráví každou chvíli, protože je nervózní, zda to zvládne. Nikdo ji neřekl, že ji rodiče mohou dát do internátu. Oliver to před ní tají. Myslí si, že to nemusí vědět. Já si nejsem moc jistá. Možná bych jí to řekla, ale tohle je jeho rozhodnutí.

Zítra jdu konečně na pohovor do firmy Storms.r.o, nic mi to neříká, ale sami se mi ozvali. Dost mě to překvapilo. U všech firem jsem pohořela, ale tato se sama ozvala.
Vzala jsem si na sebe něco lehkého a vyrazila za Ráchel. Chtěla jsem se jí pochlubit, i když vím, že to pro ni není moc příjemné. Bude si muset za mě najít náhradu a už tak moc nebudeme spolu trávit čas, ale popravdě po její narozeninové oslavě se tak moc nebavíme. Ani po nákupech jsme spolu nebyli a to ona miluje.
Nasedla jsem na kolo a rychlostí blesku jsem byla ve městě.
Všimla jsem si stepující Molly u velkého stromu, a jelikožjsem,zastavila jsem se u ní.
,,Ahoj Molly, co ty tu?“
,,Ahoj Emo, ale čekám na Olivera. Má zpoždění. Teď toho má v práci moc a neví kam dřív skočit.“
,,Já myslela, že si umí rozvrhnout čas.“
,,To ano, ale jeden zaměstnanec udělal nějaký problém a Oliver to teď musí řešit. Je až po uši v papírech. V noci skoro nespí a často chodí do posilovny, aby se uklidnil,“ podívala se na mě smutně a zároveň prosebně. ,,hele tamhle jde.“
,,Omlouvám se. Jsem ve strašném srabu,“ řekl udýchaně. ,,Em? A- ahoj,“ hned jak mě zpozoroval, znervózněl.
Byl roztomilý a já se hned musela začít usmívat jako sluníčko. Podívala jsem se na jeho ruku, která byla opět obvázaná.
,,Ahoj, hlavně dýchej. Museli bychom ti dávat první pomoc,“ chtěla jsem to trochu odlehčit.
,,První pomoc z úst do úst bych si nechal líbit,“ vyplázla na mě jazyk.
,,Tak tu já neumím jedině, co mi jde je dát pár facek,“ mrkla jsem na něj a neudržela se.
Musela jsem se začít smát. Hned se ke mě přidala Molly a o pár minut i Oliver, ,,kam vlastně jdete?“ po chvilce jsem se zeptala.
,,Čeká mě poslední zkouška a Oliver mi slíbil, že tam půjde semnou,“ řekla Molly a hned mi skočila kolem krku, ,,budeš na mě myslet, že ano,“ zašeptala mi do ucha.
,,To víš, že ano.“
,,Mám strach, že to nezvládnu,“ přitiskla se víc ke mě a já se podívala na Olivera, který stál opodál.
,,Zvládneš to. Jsi chytrá a mysli na tu odměnu.“
,,Na jakou?“ odtáhla se odemě
,,Budeš mít prázdniny, které si budeš moct užít. Nebudeš muset řešit reparát a pak tě čeká výlet s tvým bratrem,“ pohladila jsem ji po tváři a ona kývla hlavou, ,,pak se mi ozvěte, jak jsi dopadla.“
,,Neboj určitě se ozveme,“ řekl Oliver a pak jsme šli každý svým směrem.
Pár kroků mě dělilo od kavárny Cupid. U dveří jsem se nadechla a vešla dovnitř.
,,Ahoj nevíš kde je Ráchel?“
,,Je vzadu s Alexem.“
,,Dík,“ šla jsem tedy ke kanceláři a čekala. Sedla jsem si tam na bednu a v hlavě si přednášela jak to Rách řeknu, ale v jednu chvíli jsem slyšela křik. Neváhala jsem a vrazila dovnitř.
,,Ráchel?“ řekla jsem, ,,všechno v pořádku? Slyšela jsem křik.“
,,Slyšela jsi dobře,“ řekl Alex, který byl dost naštvaný. Podívala jsem se na Ráchel, na které šlo vidět, že plakala.
,,Co se tu děje? Tys ji ublížil?“
,,Já ne, ale ty!“
,,C-cože?!“ nechápavě jsem na něj zírala.
,,Neposlouchej ho Emo. Není topravda.“
,,Mlč! Všechno co se stalo, je její vina. Zapamatuj si to. Já ti říkal, co je lepší, abys udělala.“
,,O čem to mluvíš,“ koukám na oba.
,,Pamatuj si Emo! To co se stalo je jen tvoje vina!“ řekl a odešel. Hned co se zavřely dveře, se Ráchel rozplakala.
,,Rách neplakej. Řekni mi, co se stalo.“
,,O-on… rozešel se semnou,“ vykoktala ze sebe.
,,Kvůli mně?“
,,Ne Emo, už delší dobu to skřípalo.“
,,Rách!“
,,Ano! Stačí?! On a ani ostatní nemohou skousnout to, že tu pracuješ a že se spolu bavíme. Chtěli, abych se s tebou přestala bavit, ale já to odmítla. Jsi moje kamarádka, ať se stane, co se stane. Víme o sobě vše a já nechci přetrhat naše pouto.“
,,Ne Rách. Ty a Alex patříte k sobě. Není důvod se rozcházet. Alex není špatný chlap. Jen je ovlivnitelný a to není jeho chyba,“ řekla jsem smutným tónem, protože jsem věděla, co musím udělat.Jen co se Ráchel uklidnila, jsem se vrhla na práci. Takhle to nejde. Vím, co musím udělat i když je to pro mě těžké. Když jsem měla chvilku pauzu, schovala jsem se do kumbálu. Vzala do ruky mobil a napsala Oliverovi.

Napsala jsem a čekala na odpověď. Kupodivu ne moc dlouho.

Nevěřila bych, že by mi někdo tohle napsal. Kvůli mně si udělá čas? Nevím, co si mám myslet, zda je to dobře nebo bych se měla stáhnout, když má Oliver tolik práce. Nechci být sobecká, ale potřebuji teď někoho, kdo mi pomůže. Kdo bude stát za mnou. Bude to naposled, co ho o něco prosím, a tak jsem mu hned odepsala.
Pak jsem se vrátila zpátky dopředu a věnovala se práci. S Ráchel jsme kolem sebe chodili po špičkách a ani jsme spolu nemluvili. Koukala jsem pořád na hodiny a modlila se, ať už mám, padla. Tento den byl fakt příšerný! Být v jedné místnosti s kamarádkou, která kvůli mně přišla o vztah je dost… jak bych to řekla. Stresující. Nikdy bych nečekala, že Ron a Alex klesnou tak hluboko.

Oliver
Byl jsem rád, že se Em ozvala a já nebudu muset být doma v pracovně zahrabaný v papírech. Pokud nedám dohromady všechny papíry, moje firma přijde o tři milióny.
Stojím na chodbě ve škole a čekám na Moll. Mým tělem proudí nervozita, která mě ničí. Koukám na hodiny a říkám si, že už dávno měla skončit. Co se tam děje? Mám chuť zaklepat.
Procházím se jako lev v kleci. Jdu na konec chodby a prohlížím si skříňku s fotkami.
I já na tuhle školu chodil.
,,Olivereeee, mám to,“ začala moje sestřička křičet přes celou chodbu.
,,Gratuluji, jsi moc šikovná,“ objal jsem ji a stisk jak jen jsem mohl.
,,Bráško?“
,,Ano?“ už jsem věděl, že něco chce.
,,Mohla bych jít dnes na večírek? Will ho dělá pro mě.“
,,Moll já nevím,“ moc se mi to nelíbilo.
,,Prosím, prosím, prosím.“
,,Dobře, ale budeš o půlnoci doma ano!“ snažil jsem se znít přísně.
,,Děkuji. Jsi ten nejlepší bráška na světě. Ehm. Už nám padla. Mohli bychom odejít?“ zkoušela na mě psí kukadla.
,,Tak pojď. Hodím tě domů a půjdu ven.“
,,Stačí, když mě hodíš do města,“ souhlasil jsem.
Mohl jsem jít dřív za Em.Nasedli jsme do mého auta a za pár minut byli na místě. Přiznávám, jel jsem trochu rychle. S Molly jsme se rozloučili a já šel do kavárny.
,,Ahoj Em,“ pozdravil jsem ji hned ve dveřích a šlo vidět, že má celkem frmol.
,,Olivere! To už je tolik?“ vypadala zmateně.
,,Klid, přišel jsem dřív. Chtěl jsem ti říct osobně, že to Molly zvládla.“
,,Tak to gratuluji a kde ji vlastně máš?“ zeptala se a rozhlížela se kolem.
,,Williem!“ najednou se ve dveřích objevila Ráchel.
Moc ráda mě neviděla.
,,Emo, nemůžu se jí dovolat. Musíme to tu zvládnout sami,“ řekla a tvářila se dost utrápeně.
,,Děje se něco?“
,,Nic!“ odsekla Ráchel a mě to ani nepřekvapuje.
,,Podnik je plný a jsme tu jen dvě a nějak nestíháme,“ odpověděla mi Em. Rozhlídl jsem se a nevím, co mě to popadlo. Nikdy jsem tohle nedělal, ale šel jsem za Emou.
,,Co to děláš?“ vyjekla po mě Ráchel.
,,Snaží se pomoct. Beru si pracovní mundůr, co máte vy a buď budu za kasou, nebo na place. To už je rozhodnutí šéfky,“ podíval jsem se na ni a snažil se tvářit co nejvíce odhodlaně.
,,To myslíš vážně?“ nevěřila mi.
,,Ano!“
,,Kolik uneseš hrnečku.“
,,Ehm…“
,,Takže kasa. Ema ti ukáže, jak se s ní pracuje.“
,,Pojď,“ pobídla mě a já si stoupl těsně za ní.
Mluvila a ukazovala mi, jak co funguje a já se snažil ji poslouchat. Občas mi utekla pozornost jinam, ale velkou většinu jsem pobral. Pak už jsem jen stál za pultem. Párkrát jsem věnoval pohled Em, která mi ho s úsměvem vrátila.

***

,,To byla teda šichta,“ sedla si Ráchel.
,,To ano, ale zvládlo se to.“
,,Děkuji, Olivere. Nemusel si nám pomoct.“
,,Maličkost. Aspoň nějak vám byl miliardář zGoldenbeach nápomocný,“ musel jsem se uchechtnout.
,,Kdo by to do tebe řekl. Pracháč a dokáže pracovat,“ trochu si Rách do mě rýpla.
,,Zdání klame.“
,,Ještě jednou ti děkuji. Zachránil si nás. Nechcete tu ještě být a dát si nějaký koláček?“
,,Já bych ráda, ale s Oliverem musíme něco zařídit.“
,,Ty s ním chodíš ven?“
,,Občas. Ale dnes musíme vyřešit něco důležitého. Úklid nech na zítřek. Běž si domů lehnout,“ řekla ji Em a všichni spolu jsme odcházeli z podniku.
,,Copak je tak naléhavé,“ řekl jsem o pár kroků dál.
,,Potřebovala bych, kdybys semnou zašel k Ronovi do podniku.“
,,Cože? Proč?“ nechápavě jsem na ni koukal.
,,Musím tam něco zařídit a popravdě se tam bojím jít sama. S tebou bych se nebála,“ podívala se a mě to lichotilo.
Souhlasil jsem a vyrazili jsme do baru toho debila. Na jednu stranu se mi tam nechtělo, ale nenechám Em tam jít samotnou. Kdo ví, co by ji tam udělali.
Stáli jsme před jeho podnikem a na Emě šla vidět nervozita, která ji sice provázela celou dobu, co jsme šli, ale teď to bylo jiné. Silnější.
,,V pořádku?“
,,Nevím, ale musím to udělat!“
,,O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se, ale to už Em vcházela dovnitř.
Uvnitř dost zrychlila krok. Jako by už tam někdy byla a věděla, kam přesně má jít. Celou tu dobu jsem byl po jejím boku.
,,Rone! Alexi!“ oslovila je.
,,Cože? Neříkal jsem ti, že sem nemáš lést?!“
,,To je mi teď jedno. Musím s vámi mluvit. Jde o Ráchel.“
,,Co? Je v pořádku?“ vyjekl přítel Ráchel.
,,Po tvém trapném rozchodu není.“
Cože? Co to Em právě řekla? On se s ní rozešel? Vždyť vypadali šťastně.
,,Takže si to nakonec udělal. Výborně. Ona by tě jen stahovala ke dnu. Když neví, co je pro ni lepší.“
,,Ty jsi, ale hajzl,“ vyšlo z úst Emy, ,,ty a ta tvá povedená partička. Vůbec to nechápu. Co vás tak změnilo? Vás všechny a hlavně tebe Alexi. Ty a Ráchel patříte k sobě. Pamatuji si, jak ti dělalo problém s ní mluvit. A teď? Chováš se jak hovado. Ona tě miluje. Dala by za tebe život a ty kvůli nějaké hovadině se s ní rozejdeš,“ rozhlédla se kolem sebe, ,,je mi z vás zle. Ráchel je moje kamarádka. Mám ji ráda. Chci, aby byla šťastná. Tak, ať je po vašem. Dávám v kavárně výpověď. Naše přátelství je pohřebné někde hluboko pod zemí. Teď je to tak jak jste chtěli. A ty Alexi pokud ji miluješ, půjdeš za ní a řekneš ji, že jsi o tom přemýšlel a udělal si chybu,“ stál jsem tam jak opařený. Nemohu uvěřit tomu, že se Em vzdala přátelství, aby zachránila vztah toho kluka a Ráchel.
Bylo na ni vidět, že jí to bolí. Bezeslova se otočila a namířila si to k východu.
,,Em, to nemyslíš vážně,“ snažil jsem se ji zastavit.
,,Nechci o tom mluvit. Dala bych si panáka,“ podívala se na mě.
,,Chceš někam do baru?“
,,Dobrej nápad. Tady pít nemůžu, tak vyrazím někam jinam.“
,,Počkej!“
,,Co!“
,,Mám tu auto. Zajedeme si na drink,“ přikývla.
Otočili jsme se a šli k autu.

***

Seděli jsme v baru padesát kilometrů od města. Em už v sobě měla několik panáků a byla opilá. Já si dal pivo a lehce ho ucuckával.
,,Ron…je haaajzl. Byl takovej, ale já sem to neviděla.“ zamumlala v podnapilém stavu.
,,Byla jsi do něj zamilovaná?“
,,Pche… vůbec. ŠKYT. Byl kamarád. On mě seznámil s ním.“
,,S kým?“
,,Tofi…Toby… ne počkej Tony,“ zahihňala se a objednala další skleničku.
Vím, že jsem ji měl zastavit, ale znám tohle moc dobře. Když chce člověk pít, tak pít bude.
,,A kde je teď ten Tony?“
,,B- blízko. Nikto o tom nefí. Ani Rách,“
,,Miluješ ho?“ bože proč tě to zajímá? Může mi být jedno, zda má přítele nebo ne.
,,Nejvěší chyba v mém posraném životě,“ koukla kolem sebe a vypadala dost vystrašeně, ,,m-můj démon,“ vyšlo z jejich úst a mě se málem zastavilo srdce.
I ona má démona?
,,Uf.. puf… už sem ti řefla, že mám zítra povohor?“
,,Myslíš pohovor,“ o něm vím moc dobře.
Moje firma ji nabídne lepší práci než v kavárně. Zaslouží si to. S jejím vzděláním.
,,Přeeeeesně,“ snažila se vstát ze židle, ale nohy ji neposlouchali.
Kdybych ji nechytil, spadla by na zem.
,,Měli bychom jít už domů,“ řekl jsem ji s úsměvem.
,,Já ale nikam nehci,“ tvářila se jak malá holčička, ,,poď tančit.“
,,Em, to není dobrý nápad.“
,,Prosím, jeden tanec a dem dom.“
,,Dobře, ale pak už půjdeme,“ odvedl jsem ji na parket, kde právě hráli nějakou pomalou písničku.
Přitáhl jsem si ji blíž k sobě, aby mi náhodou neupadla. Ona položila svoji hlavu na mou hruď a spolu jsme se houpali do rytmu. I když byla opilá, bylo to příjemné. Cítil jsem, jak mým tělem prochází vlna elektrické energie.
,,Klásně voníš,“ zamumlala do mého ramene.
,,To i ty. Cítím dobře? Jahody?“
,,Máš dooobrej čuch,“ když mele v podnapilém stavu je tak roztomilá.
,,Pojď Em, pojedeme domů.“
,,Kam k tobě, ke mně?“
,,Ty si pěkně půjdeš hajnout k sobě, protože tě dnes čeká pohovor,“ chytl jsem si ji a pomalu vyrazili k mému autu.
V autě jsem ji připoutal a sedl si k ní. Pak už jsme nepromluvili ani slovo. Jel jsem rovnou k ní.

***

Usnula. Byla tak vyřízená, že mi ji bylo líto budit. Neměl jsem ji nechat pít. Co když ten pohovor nezvládne?
Do jejího bytu jsem ji odnesl, položil do postele a pořádně zakryl. Nevěděl jsem, zda mám odejít nebo zůstat. Mám ještě spoustu práce. Stál jsem tam a koukal na ni, jak spí. Je tak roztomilá a klidná. Myslím, že tu zůstanu a dohlédnu na ni. V autě mám notebook a něco málo mám tam.
Ve vteřině jsem byl zpátky a Em se ani nehla. Ustlal jsem si v obýváku a začal pracovat. Mám tak málo času vše napravit, aby firma nepřišla o peníze, ale musím to udělat poctivě. Nechci ve své firmě šmelinu.
Musel jsem projít každý dokument. Přepočítat ho, pročíst a zkontrolovat.

***

Pracoval jsem až do svítání. Vůbec jsem nespal. Cítil jsem se jako kdysi. Když jsem vymetal kluby a chlastal. Chodil jsem domů ráno a spal jen dvě hodiny. I přesto jsem fungoval.
Podíval jsem se na hodiny, které ukazovali půl sedmé ráno. Všiml jsem si, že naproti bytu, kde bydlí Em je malý obchůdek. Skočil jsem tam pro snídani.
Když jsem se vrátil, Em pořad spala. Potichu jsem udělal kafé a nachystal snídani na stůl. Pak už jsem musel vyrazit domů, abych něco stihl udělat.

Ema
Probudila jsem se s bolestí hlavy. Nevím, jak jsem se dostala domů. Vím jen to, že jsme s Oliverem byli v nějakém baru. Ale jak jsem se nakonec dostala do postele?
Vypotácela jsem se z pokoje a ucítila vůni kafe.
,,Olivere?“ zavolala jsem jeho jméno, ale nikdo se neozval. Nakoukla jsem do kuchyně, kde na stole stála snídaně. Že by Oliver? Ale kde je?
Po snídani jsem vyrazila k Oliverovi. Mám ještě čas před pohovorem a tak jsem mu chtěla poděkovat za včerejšek. Hodně mi to pomohlo.
S menší bolestí hlavy jsem vyrazila na kole k němu.
Dnes vál slabý, ale příjemný vítr, který mi vál do obličeje.
Cesta šla jak po másle a já byla brzo u dveří Olivera. Zazvonila jsem a otevřela mi Maddie
,,Ahoj Emo, co ty tu?“ zeptala se s úsměvem na rtech.
,,Ahoj. Je doma Oliver?“
,,Jistě. Opět zavřený v kanceláři v haldě papírů. Víš přeci kudy,“ mrkla na mě a já šla rovnou za ním. Zaklepala jsem a vešla.
,,Teď ne! Nemám čas!“
,,Nezdržím tě dlouho,“ promluvila jsem na něj.
,,Em?“ vykouzlil se mu na obličeji úsměv.
,,Chtěla jsem ti jen poděkovat za včerejšek a nejspíš i za dnešek. Už nevím, kdy jsme z toho baru odešli. Děkuju.“
,,To nestojí za řeč,“ přistoupila jsem blíž k jeho stolu a všimla si těch plno dokumentů. Na jeden mi padl zrak.
,,Olivere?“
,,Ano?“
,,Mohu?“ ukázala jsem prstem na jeden dokument.
Kývl hlavou a já si ten papír vzala do ruky. Něco mi na něm nesedělo. Chvíli jsem na něj koukala.
,,Co se děje? Tváříš se zvláštně.“
,,Tady tento graf vůbec nesedí. Hodnoty z roku 2016 by měli být vyšší. Ale v textu je napsané něco jiné. To samé je i u hodnot z roku 2018.“
,,Co tím chceš říct?“
,,Že si někdo ulil nějakou částku peněz, ale z tohoto ti neřeknu kolik.“
,,Jak?“ řekl a já se na něj podívala nechápavě, ,,podívalases jen na jeden papír a už si zjistila, že tam něco nesedí. Já u toho sedím nějakou dobu a pořad nic.“
,,Kdybys chtěl, mohla bych ti pomoct.“
,,To po tobě nemůžu chtít.“
,,Ráda ti pomůžu. Pokud nevadí, vezmu si tuhle hromádku a projdu ji,“ mrkla jsem na něj.
Posadila se a procházela jeden papír za druhým. Ukázala jsem Oliverovi na co se má zaměřit a nakonec jsme přišli na to, že firmě někdo ukradl třista tisíc dolarů
,,To není možný! Ten bastard.“
,,Tyvíš, kdo to udělal?“
,,Ano! Až se mi dostane pod ruce. Takže pokud to nedám dohromady, firma přijde o víc než tři melouny.“
,,Cože? Tolik?“ málem jsem se nemohla nadýchnout.
Pak jsme se prohrabovali dalšími a dalšími papíry. Připravovali prezentaci na nějaké zasedání, které musí Oliver připravit.
Hodiny plynuli jak voda a já se koukla na hodiny.
,,Sakra!“
,,Co se děje?“ zareagoval Oliver.
,,Dnes mám ten pohovor. Už tam nestihnu dojet,“ řekla jsem sklesle.
,,To mě mrzí, ale neboj. Najde se jiná šance.“
,,Asi máš pravdu. Nejspíš to tak muselo být,“ pousmála jsem se.
,,Naliju ti něco na pití. Mám tu archivní whiskey.“
,,Ne! Alkohol už nechci vidět,“ řekla jsem a Oliver se neudržel smíchu.
,,Dobře. Mám tu i minerálku,“ nalil mi do skleničky, ,,Em?“
,,Ano?“
,,Děkuji! Zachránila jsi mě.“
,,Ráda jsem pomohla.“
,,Opravdu si toho cením. Přišla jsi v pravou chvíli.“

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s