Michaela Müller – Naděje: 10.kapitola Promiň, sestričko (2.čásť)


Korekcia:
Ilustrácia: adíš okami

Nakonec zůstala Molly u mě. Udělali jsme si kakao a sedli si na malý gauč.
,,Proč si aspoň mě neřekla o svých známkách,“ začala jsem naši debatu.
,,Sama nevím. Možná proto, že jsem vždy byla ve všech předmětech dobrá.“
,,Co se tedy stalo, že jsi se tak zhoršila,“ mlčela a koukala do svého hrnečku, ,,Molly, nejsem tvůj bratr. Křičet po tobě nebudu.“
,,Will.“
,,Co je s ním?“
,,On je sportovec a rodiče mu cestu zametají. Nemusí řešit známky. Prostě nic. A abychom spolu mohli být, občas musím zanedbávat školu a ono se toho nějak nakoupilo.“
,,Takže měl tvůj bratr pravdu.“
,,Nejspíš trochu, ale on nemá Willa rád. Nechápe, že se milujeme.“
,,Víš Molly, Oliver chce pro tebe jen to nejlepší. To, že na tebe křičel, nemyslel nijak zle. Má tě rád a udělal by pro tebe první a poslední,“ pohladila jsem ji po vlasech, ,,co na to řeknou tvý rodiče?“
,,Táta bude dost naštvaný. Nejspíš už si to nestihnu opravit.“
,,Uděláme dohodu. Já ti pomohu. Budu tě doučovat z předmětů, které ti nejdou a ty se budeš snažit zlepšit.“
,,To bys pro mě udělala?“ rozzářili se ji oči.
,,Ano, ale musíš se opravdu snažit.”
,,Budu slibuji,“ zněla dost přesvědčivě.
Neměla jsem důvod ji nevěřit, protože vypadala, že ji ty známky mrzí.
,,Dopij kakao a jdi si lehnout. Na posteli máš něco na sebe,“ usmála jsem se na ni a ukázala, kde najde pokoj, ve kterém už zůstala a já se věnovala úklidu.
Po pár minutách mi zacinkal mobil. Podívám se na něj, sms Oliver
,,Děkuji! Oliver,“ přečetla jsem si v duchu

***

Druhý den ráno jsem šla s Molly do školy.
,,Myslíš, že bude Oliver před školou?“ zeptala se mě po cestě.
,,Neboj, nebude.“
,,Jsi si nějak jistá.“
,,Nejen s tebou jsem měla rozhovor, ale i s ním.“
,,Proč jdeš vlastně semnou do školy.“
,,Tvoje třídní bývala moje kamaŕadka. Chci ti pomoct,“ řekla jsem s úsměvem, ,,tak už jsme tu. Nevíš, kde ji najdu?“
,,V kabinetu. Zavedu tě tam,“ řekla a vedla mě chodbou plnou dětí.
,,Molly, zlato,“ ozval se mužský hlas.
,,Wille. Ahoj.“
,,Dnes po škole mám doma takovou menší akci. Stavím se pro tebe a užijeme si večírek.“
,,To by bylo super, ale já dnes nemůžu.“
,,To jako proč?“
,,Vysvětlím ti to ve třídě. Teď musím jít,“ řekla a pokračovala dál v chůzi, ,,jsme tu.“
,,Dobře, tak už běž za Willem,“ rozloučili jsme se a já pak zaklepala a vešla dovnitř.
,,Ahoj Elli.“
,,Emo?“ tvářila se vyjeveně.
,,Potřebuji s tebou mluvit. Máš chvilku?“
,,Ano posaď se.“
,,Jedná se o Molly. Prý propadá.“
,,To je pravda. Myslela jsem, že mi pomůžeš.“
,,Snažím se, ale ne ke každému se dá dostat tak lehce, ale už je to jiné. Věří mi.“
,,Tak to je dobrá zpráva a co potřebuješ ode mě?“
,,Slíbila jsem, že ti pomůžu, ale něco za to chci.“
,,To mi mohlo být jasné. Chceš, aby se k tobě Ron choval normálně?“ uchechtla jsem se jako bych zrovna po tomhle toužila.
,,Chci, aby si Molly mohla všechny známky opravit. Udělat ji individuální testy, zkoušení a tak.“
,,Jen tohle?“
,,Ano. Teď k ní mám blíž. Budu ji doučovat.“
,,Není problém. Vytvořím individuální plán. Jen pořád nechápu její změnu v chování.“
,,Každý z nás se zamiloval. Někdy dobře a někdy zase ne. Ona má tu smůlu, že se jejího srdce zmocnil Williem.“
,,Myslíš, že je to ním.“
,,Ano,“ řekla jsem a pak jsem odešla.
Ze školy jsem šla k sobě domů, kde jsem nasedla na kolo a vyrazila za Oliverem. Doufala jsem, že bude doma.
Cesta k němu mi trvala půlhodiny. Zazvonila jsem na zvonek a čekala.
,,Slečno Emo,“ pozdravila mě Maddie.
,,Dobrý den, je Oliver doma?“
,,Jistě je v pracovně,“ ukázala prstem.
Vešla jsem do domu a zastavila se až u dveří do pracovny. Zaklepala jsem a vešla. Na stole bylo plno rozházených papírů.
,,Olivere?“ promluvila jsem, ale nic.
Nebyl tu.
,,Em?“ najednou se ozval jeho hlas za mými zády, ,,nestihl jsem nakreslit mapu,“ řekl a já se neubránila smíchu.
,,To nevadí. Příště. Potřebovala bych s tebou mluvit.“
,,Co se děje? Něco s Molly?“
,,Ta je v pohodě. Je ve škole. Šla jsem tam s ní a mluvila s její třídní. Je to moje bývalá kamarádka a dlužila mi službu. Tak jsem ji poprosila, zda by Molly nemohla udělat individuální plán na zkoušení a testy. Nebyla proti, takže pokud se teď bude učit. Může si ještě známky opravit.“
,,To myslíš vážně?“
,,Ano“ řekla jsem a v tu ránu mě Oliver držel v náručí.
,,Děkuji, děkuji moc. Nevím, jak ti to vše vrátím.“
,,Nijak, hlavně se s ní už nehádej. Potřebuje tě jako bratra,“ svůj stisk povolil a já se na něj mohla podívat, ,,pokud ti to nevadí, už půjdu. Musím do Cupidu dnes mám směnu.“
,,Jasně chápu,“ usmál se ,,víš co? Já tě tam odvezu. Aspoň nebudeš muset spěchat.“
,,Tak jo. Budu ráda,“ souhlasila jsem.
Neměla jsem důvod nesouhlasit, i když se v jeho přítomnosti pořád cítí nesvá.

***

Oliver mě vysadil na náměstí a já se vydala směr kavárna. Otevřela jsem krásné dřevěné dveře se vzory růže, které si Ráchel nechala udělat na zakázku. Vypadaly vážně nádherně. Vešla jsem dovnitř a za pultem byla Rách, která kupodivu dneska vůbec nestíhala.
,,Jen si hodím věci dozadu a hned ti pomůžu,“ řekla jsem hned při vstupu. Neváhala jsem a rychle ji šla pomoct. Bylo divné ji vidět, jak nestíhá. Ona, která má vždy vše pod kontrolou. Vešla jsem na plac, rozhlédla se a hned vybírala objednávky. Zatím co Rách kasírovala. Moc jsme spolu nemluvili. Od jejich narozenin jsme spíš jako šéfová a zaměstnanec. Nevím, co se to mezi námi stalo, ale jestli si to takto přeje. Nebudu se nijak vnucovat. Celá pracovní doba byla takto vytížená. Jde vidět, že se Ron činí, aby měla Ráchel plno.
,,Děkuji za pomoc,“ ozval se její hlas.
,,Je to přeci moje práce.“
,,Máš dnes něco v plánu?“ zeptala se dost váhavě a já nevěděla co odpovědět. Chvilku jsem na ni jen tak koukala.
,,Ani ne.“
,,Nechceš si tu dnes semnou posedět? Pokecali bychom jako za starých časů.“
,,Dobře,“ odpověděla jsem krátce.
Rách se na mě usmála a šla zamknout. Poté jsme se dali do úklidu.
,,Sklidíš tyhle poslední koláčky a já nám udělám kafé?“ zeptala se.
Přikývla jsem.
,,Hotovo,“ zahlásila jsem šéfce.
,,Já už to též nesu. Pojď, sedneme si,“ posadili jsme se na mé oblíbené místo a mlčky popíjeli kafe.
,,Jak dopadla oslava?“ prolomila jsem ticho, které panovalo už moc dlouho.
,,Parádní. Alex a ostatní se snažili. Jo a děkuji za dárek. Nemusela sis dělat starosti.“
,,Je to jen maličkost. Ráchel chci ti něco říct,“ trochu jsem zvážněla a její koutky poklesly, ,,není to sice aktuální, ale koukám se po nějaké pracovní příležitosti.“
,,Cože? Ty chceš v Cupidu skončit?“
,,Zatím ne, ale přemýšlela jsem, že by bylo načase změnit vzduch.“
,,Je to kvůli Ronovi a Alexovi, viď?“ zněla zklamaně a smutně.
,,Nechci dělat nějaký dusno ve tvém vztahu a ani v podniku.“
,,To nemyslíš vážně, že ne. Nemůžeš odejít. Jsme přeci kamarádky.“
,,Rách. Pro tebe je důležitý podnik, který jsi vybudovala a moje přítomnost by ho mohla zničit. Vidíš, jak působím na ostatní jako červený hadr na býka. Nechci, abys kvůli mně měla dusno,“ podívala jsem se na ni a její tvář zaplavil smutek, ,,nebude to hned. Může to být za měsíc, za dva či více. Myslela jsem si, že by bylo nejlepší, kdybys o tom věděla.“
,,Děkuji, že jsi mi to řekla.“

Oliver
Jezdil jsem všude kolem a přemýšlel. Můj mozek byl tak přehlcen, že jsem měl strach, že vybuchne. Myšlenky na Molly a zároveň na ni. Na Em, která se mi zarývá čím dál tím víc pod kůži. Jak ona to dělá? Nikdo jiný tohle nedokázal. Moje poslední známost nedopadla dobře. A ženy, které jsem měl na jednu noc? Končili strašně. Ale ona? Ona je jiná. Její pronikavé oči. Jako by mi hleděli až do duše a její hlas? Ten tak nádherně pohladí na duši. SAKRA, exploduje mi hlava. Musí přestat. Musím ty myšlenky zastavit, ale nevím jak! Nevím jak to udělat. Počkat, musím ji vidět. Mluvit s ní. Ano. Otočil jsem auto a jel do města doufajíc, že v kavárně ještě bude. Zastavil jsem na parkovišti a namířil si to za ní. Už z dálky jsem viděl, že se tam svítí. Přibližoval jsem se blíž a blíž a uviděl jsem ji, ale nebyla tam sama. Seděla tam se svoji kamarádkou a bavili se. Sklopil jsem zrak. Nemůžu ji rušit. Obrátil jsem se a chtěl se vrátit zpátky domů, ale zapípal mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy. Textovka. Otevřu.
,,Kam míříš? E“
Otočil jsem se a viděl ji jak na mě kouká. Neváhal jsem a odepsal ji : ,,Domů. Snad tam bude i Molly. Bav se a pak na sebe dávej pozor.” odeslal jsem sms, podíval se na ni a ona přikývla.
Vrátil jsem se zpátky k autu a rovnou domu.
Zaparkoval jsem u garáže a namířil si to rovnou do pracovny.
,,Olivere?“ otočil jsem se.
,,Molly!“ nemohl jsem uvěřit svým očím.
Ona je doma. Je doma, ,,měl jsem o tebe strach.“
,,Já vím. Omlouvám se. Moc se ti omlouvám. Nezachovala jsem se vůbec dospěle.“
,,Spíš bych se měl omluvit já. Jsem blbec. Promiň, sestřičko. Odpusť mi,“ podal jsem ji ruku na usmířenou.
S úsměvem ji přijala a mě se popravdě ulevilo.
,,Zlepším se, slibuji. Ema mě bude doučovat a budu se nechávat zkoušet. Vážně, slibuji.“
,,Věřím ti Moll, ale prosím nezklamal moji důvěru.“
,,Nezklamu.“

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s