Michaela Müller – Naděje: 9.kapitola Promiň, sestričko (1.čásť)


Korekcia:
Ilustrácia: Adís okami

Pár týdnů po narozeninové oslavě Rách jsem si vzala volno. Na jednu stranu ji chápu a na druhou jsem byla smutná. Je to jediný člověk, který o mně ví vše, ale nemůžu a ani nechci ji k sobě nijak vázat. Má svůj život. Svého přítele i jiné přátelé a chápu, že chce být i s nimi.
Těch několik dní jsem si “užívala” volna. Koukala jsem po nějaké pracovní příležitosti, chodila běhat a snažila jsem se pomoct Elli nebo spíš s její studentkou Molly. Je sice o několik let mladší, ale je to chytrá dívka a jak jinak se s ní sblížit než být součástí jejího světa.
Dnes je pátek, a když už vím, kde bydlí Oliver a tím pádem Molly rozhodla jsem se je navštívit. Zní to divně. Jít do domu k muži, který mi ublížil a jeho hlas je tak silný, že mi na kůži vytvoří husinu. Vím, že Oliver nejspíš něco tají. Nechce o sobě moc mluvit a já ho respektuji, protože i já mám kostlivce ve skříni, který mě každičký den děsí. Není den, kdybych na něj nemyslela, a popravdě mě děsí pomyšlení, že se můj kostlivec někdy vrátí.

Pomalu se blížím k obrovskému domu, který patří miliardáři Riversovi.
Blížila jsem se ke vchodovým dveřím, které byli pootevřené. Slyšela jsem hlasy. Křičeli po sobě…

Oliver
Volala mi učitelka, že se Molly zhoršuje snad ve všech předmětech, ale mě tvrdí jak ji to jde. Nemohl jsem to nechat jen tak být. Kdyby na to přišli rodiče, už nikdy by ji sem nedali a rovnou ji zavřeli do nějakého internátu.
,,Molly, potřebuji si s tebou promluvit,“ posadil jsem s k ní na gauč.
,,Copak?“ usmívala se jako by se nic nedělo.
,,Volala mi tvoje třídní. Prý se horšíš ve škole. Řekni mi co se děje.“
,,To nic. Jen mi ta látka nejde,“ řekla klidným hlasem.
Její chování se mi nijak nelíbí.
,,Nejde látka? Vždyť ses zhoršila snad ze všech předmětů. To mi chceš jako říct, že ti nejdou všechny? Můžeš mi laskavě vysvětlit co se s tebou děje? Jsi dobrá studentka a najednou tohle?“
,,Neřeš to, já si to vše opravím.“
,,Cože? Jak neřeš to. Milá zlatá ty propadáš a do konce školy ti zbývá měsíc, a jak vidím, neučíš se. Za to všechno může ten Williem. Nikdy jsem neměl dovolit, aby si s ním chodila!“ byl jsem už dost naštvaný.
Ona to bere na lehkou váhu. Vůbec neuvažuje nad tím, že ji rodič klidně strčí do toho internátu. Co mi to dalo práci je přesvědčit, že se o ni postarám…
,,Willa do toho nepleť. Je to nejlepší kluk. Miluji ho,“ křičela na mě.
,,Miluješ? V tvém věku ještě nevíš co je to láska,“ musel jsem na ni zvýšit hlas.
Nevím, zda jsem udělal dobře, ale celá naše debata se zvrhla v jednu velkou hádku, kdy jsme na sebe křičeli oba. Věděl jsem, že to není kluk pro ni.
,,Najednou se staráš?! Ještě nedávno ses mi vyhýbal a teď mi tu budeš dělat kázání?! Nejsi můj táta.“
,,To nejsem, a kdyby tu byl, už jedna by ti přistála. Na to jsi už zapomněla?! Tak abys věděla. Od teď žádný Williem a půjdeš do svého pokoje a budeš se učit. Chci vidět nějaké změny v tvém prospěchu, jestli to tady ještě jde,“ křičel jsem. Poprvé jsem na ni křičel.
,,Ty mi nebudeš říkat s kým se mám a nemám stýkat,“ křičela a do toho ji tekly slzy po tváři.
Nevěděl jsem co jí na to říct. Stál jsem tam a nic neřekl. Ale Molly se najednou ke mně otočila zády a šla směr vchodové dveře.
,,Kam jdeš!“
,,To ti může být jedno!“
,,To teda ne! Běž do svého pokoje. Molly! MOLLY! SAKRA MOLLY! Říkám, že budeš doma!“ chytil jsem ji lehce za ruku, ale ona se mi vysmekla…
,,Já… já NENÁVIDÍM TĚ!“ zakřičela a vyběhla ven. Najednou jsem si všiml Em ve dveřích. Koukala na mě a já na ni, ale během vteřiny jsem náš oční kontakt přerušil a odešel jsem. Potřeboval jsem ze sebe vybít ten vztek! Vztek, který jsem měl sám na sebe.

Ema
Stála jsem tam jak opařená. Měla jsem strach, že ublíží Molly, ale jen po sobě řvali. Jen co jsem se vzpamatovala, šla jsem najít Olivera. Stačilo jít po sluchu.
Vešla jsem do tmavé místnosti, která připomínala tělocvičnu. Uprostřed stál Oliver a bušil do pytle.
,,Být tebou tak odejdu,“ ozval se mužský hlas, který mě vylekal.
Otočila jsem se a zjistila, že je to Andy.
,,Proč?“ koukala jsem na něj nechápavě.
,,On je teď dost naštvaný. Hlavně na sebe.“
,,To není důvod, proč bych měla odejít.“
,,Věř mi. Bude to tak lepší,“ řekl a položil svoji velkou ruku na mé rameno. Možná měl pravdu, ale něco mi říkalo, ať zůstanu.
,,Děkuji za radu, ale zůstanu.“
,,Dobře, ale kdyby něco jsem tu,“ řekl a opustil místnost. Pomalu jsem se přiblížila k němu a pozorovala ho.
Chci zjistit co je s ním. Nerad o sobě mluví, ale jeho tělo, jeho gesta říkají, že je něco v nepořádku. Dívám se na něj až si všimnu kapky, která padá na zem a po ní další a další. Pořádně v té tmě zaostřím a všimnu si, že to není pot. Je to KREV.
,,Olivere?“ promluvím na něj, ale s ním to ani nehne ,,Olivere. Olivere přestaň. Ubližuješ si,“ zvýšila jsem na něj hlas, ale žádná reakce.
Nezbývalo mi nic jiné než se k němu přiblížit víc.
,,Olivere dost! Přestaň, slyšíš? DOST!“ zakřičela jsem na něj a natáhla jeho směrem ruku.
,,Nesahej na mě!“ najednou se ozval a ve mě hrklo ,,odejdi,“ dodal, ale já vůbec nechápala proč.
,,Nikam nepůjdu. Olivere, jsi zraněný.“
,,To ti snad může být jedno,“ odsekl a snažil se kopat kolem sebe.
Tohle chování moc dobře znám. I já se tak jednu dobu chovala. Všimla jsem si lékárničky, která vysela na zdi a tak jsem se vydala jejím směrem.
,,Slyšíš? Běž domů!“ zakřičel na mě, ale já si toho nevšímala.
Vytáhla jsem si věci z krabičky a vrátila se k němu. Trochu jsem se třásla. Přeci jen byl dost naštvaný, jako když jsme se poprvé viděli.
,,Sedni si a podej mi ruce.“
,,C-co?“ vypadal dost vykolejeně, ale poslechl mě a sesunul se k zemi.
Sedla jsem si k němu, chytla ho za ruku, kterou měl dost zakrvácenou a stříkla mu na ni dezinfekci.
,,Sss, au…“ zasyčel bolestí.
,,Vydrž,“ řekla jsem a začala mu ruku obvazovat.
Cítila jsem, jak se na mě kouká, ale svůj pohled jsem nezvedla.
,,Proč,“ vyšlo z jeho úst a tím mě donutil se na něj podívat.
,,Jsi zraněný a já tě tu takhle nemůžu a nechci nechat.“
,,Ale proč. Proč to všechno. Vždyť jsem,“ položila jsem mu prst na rty.
,,Ne všechno musí mít důvod,“ usmála jsem se a on mi úsměv oplatil.
Jen co jsem mu ránu vyčistila a obvázala, jsme tam jen tak na zemi seděli, ,,co se stalo? Proč jste na sebe křičeli?“ přerušila jsem to ticho, ale on mlčel, ,,Olivere.“
,,Propadá ve škole. Dost se zhoršila. A já nevím proč. Nejspíš bude opakovat ročník, ale už ne tady.“
,,Jak to myslíš?“
,,Když to zjistí otec, tak nejdřív si to vyřídí semnou a pak ji pošlou do internátu.“
,,To myslíš vážně?“ koukala jsem s otevřenou pusou.
,,Už dávno by tam byla, ale přesvědčil jsem je, že u mě bude v pohodě. Vůbec jsem nevěděl, že má takové výsledky.“
,,Neboj, ona si to určitě opraví.“
,,Pochybuji! Měsíc do konce. To nemá šanci stihnout,“ řekl sklesle. Poté vzal mobil a někoho vytočil, ,,no tak Molly vezmi to. Nebere to.“
,,Dej ji čas. Musí se též uklidnit. Pojď udělám ti kafé,“ vzala jsem ho za tu lepší ruku a táhla do obýváku… teda snažila jsem se, protože jen co jsme vyšli z tělocvičny jsem byla ztracená a vypadala jsem dost zmateně. Oliver se najednou začal smát. Hodila jsem po něm naštvaný výraz, ,,čemu se jako směješ?“
,,Jsi roztomilá,“ vyšlo z jeho úst a já se dost zarazila, ,,kuchyň je tudy,“ dodal a vedl mě.
,,Je to tu jak v bludišti.“
,,Příště dostaneš mapu tedy pokud příště přijdeš.“
,,Tak ji pěkně připrav a teď se tu posaď a koukej jak se dělá kafé,“ mrkla jsem na něj a začala prohledávat kuchyň, ale Oliver se zase neubránil smíchu.
,,Vlevo nahoře,“ řekl a já vytáhla kafe, ,,hrnečky, poslední skříňka vpravo a cukernička tady dole.“
,,Děkuji.“
,,Za málo.“
Už mi teda nic nebránilo, udělat kafé. Snažila jsem se vypadat jako největší profík a Oliver na mě koukal se zájmem. Po patnácti minutách jsem mu podala hrník.
,,Snad bude chutnat,“ řekla jsem a čekala, až se napije.
,,Hm, chutná dobře. Podobně jako v Cupidu,“ odmlčel se, ,,už pár dnů si tam nebyla.“
,,Mám volno. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a taky koukám po jiné práci.“
,,Tvoje kamarádka tě vyhodila?“
,,Nee, nevyhodila, ale chce to změnu,“ řekla jsem klidným hlasem a pak jsme se oba přesunuli do obýváku, kde jsme si sedli a povídali si.
Oliver po pár minutách usnul a vypadal dost unaveně. Poprosila jsem Andyho o deku a kus papíru, na který jsem napsala vzkaz a pak jsem odešla domů.
Pomalu jsem se procházela městem a nechávala můj mozek nad tím vším přemýšlet. Molly nemá šanci si to opravit v tom měl Oliver pravdu, ale pokud propadne její rodiče z toho všeho nebudou nadšeni.
Zastavila jsem se u velkého stromu, kde jsem se posadila a koukala na noční oblohu. Ale najednou jsem slyšela vzlykání. Rozhlídla jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Tak jsem vstala a strom obešla.
,,Molly!“ jen co jsem to dořekla.
Uplakaná dívenka mi skočila kolem krku, ,,měla bys jít domů.“
,,Tam už se nevrátím. Oliver mě nemá rád.“
,,Má o tebe strach. Věř mi.“
,,Jak to víš,“ utřela si slzy.
,,Jdu od vás. Volal ti. Chtěl, aby ses vrátila domů. Je vyděšený a neví zda jsi v pořádku.“
,,Já… já tam ale dnes nechci.“
,,Dobře! Venku nemůžeš zůstat. Půjdeme ke mě a pak mi dáš na tvého bráchu číslo a já mu zavolám, aby věděl, že jsi v pořádku,“ řekla jsem a spolu jsme vyrazili ke mně.
Cestou jsme se vůbec nebavili. Molly koukala kolem sebe. Nejspíš aby si zapamatovala cestu, kdyby chtěla být u mě.
,,Tak jsme tu.“
,,Tady bydlíš?“
,,Není to nic moc, já vím, ale ne všichni jsou bohatí.“
,,Být bohatá má i své nevýhody,“ řekla a chytla mě za ruku.
Spolu jsme vešli do domu a následně do bytu.
,,Chovej se jako doma, ale nezapomeň mi dát to číslo,“ stoupla jsem si k ní a čekala.
Molly neochotně vytáhla mobil, ze kterého mi nadiktovala Oliverovi číslo.

Oliver
Probudil jsem se na gauči s obvázanou rukou. Byla tu, i když jsem ji vyháněl. Zůstala, ale kde je teď?
Všiml jsem si papírku, který ležel na stole.
,,Nechtěla jsem tě vzbouzet. Kdyby se Molly vrátila domů, hlavně na ni nekřič. Je to puberťačka, která od svého bratra čeká pochopení a podporu. Je dost chytrá a já věřím, že to všechno zvládne. Spolu to zvládnete. *Ema*
Přečetl jsem si vzkaz od ní. Podíval se na mobil, ale žádná zpráva od Molly. Vstal jsem a namířil si to do jejího pokoje.
,,Není doma,“ ozval se Andyho hlas.
Rovnou mě to zastavilo.
,,Ozvala se ti?“
,,Ne,“ odpověděl krátce ,,myslel jsem, že ji ublížíš.“
,,Komu? Molly? Té bych nikdy neublížil.“
,,Nemyslím tvoji sestru, ale slečnu Emu.“
Koukal jsem na něj ,,I já.“
,,Co se stalo, že jsi se udržel? Jindy bys neváhal.“
,,Sám nevím Andy. Bál jsem se, že ji něco udělám. Posílal jsem ji pryč, ale ona neodešla. Zůstala.“
,,Ta slečna má na tebe velký vliv. Na tebe i tvého démona,“ souhlasil jsem.
,,Myslíš mám Molly volat?“
,,Počkej, až se ozve sama,“ poplácal mě po rameni a sekundu na to mi začal zvonit mobil.
Rychle jsem se na něj podíval a doufal, že je to moje sestřička.
Cizí číslo?
,,Rivers.“
,,Ahoj Olivere, tady Ema,“ ozval se její krásný klidný hlas. ,,našla jsem ji. Dala mi na tebe číslo. Volám ti, že je v pořádku.“
,,Kde jste. Přijedu si pro ni.“
,,Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby dnes zůstala u mě. Neboj se o ni.“
,,Em… já…“
,,Prosím věř mi. Pro vás oba to teď bude nejlepší. Pro dnešek ji nech u mě,“ zněla tak klidně.
Neměl jsem sílu oponovat.
,,Dobře, ale dávej mi na ni pozor,“ povzdechl jsem do telefonu ,,můžu s ní mluvit?“ chvilku bylo ticho.
Tak zvláštní ticho, které mě znervózňovalo.
,,Nechce s tebou mluvit,“ po chvilce se ozval její hlas ,,počkej. Dám tě na hlasitý odposlech. Mluv.“
,,Molly… já… jsem vůl. Vím to a mrzí mě to,“ nic ticho.
Žádná odezva, ,,promiň sestřičko.“

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s