Michaela Müller – Naděje: 4.kapitola První krok


Korekcia
Ilustrácia: adís okami

Oliver
Už je to týden, co jsem znovu viděl tu dívku. Myslel jsem si, že na ni zapomenu, ale nějak to nejde. Nechápu to, nikdy mi nezáleželo na žádné s těch holek, se kterými jsem spal a kterým jsem ublížil, ale nemůžu přestat myslet na její oči. Sakra proč? Proč?! Potřeboval jsem se nějak odreagovat, přijít na jiné myšlenky a tak jsem se rozhodl si jít zaboxovat.

Hodiny ukazovali půl čtvrté ráno a já ani nevnímal, jak ten čas rychle utíká. Pořád jsem bušil do toho pytle a nevnímal, jak už mě bolí ruce!
,,Dost! Přestaň!“ zakřičel na mě někdo. Jen jsem otočil hlavu a pokračoval dál, ale najednou jsem se ocitl na zemi.
,,Řekl jsem dost, šéfe,“ řekl Andy, který ležel vedle mě, ,,co se děje! Podívej se na svoje ruce. Co na to řekne tvoje sestra?“ řekl a pomohl mi vstát.
,,Snažil jsem se zapomenout,“ odpověděl jsem.
,,Zapomenout? Na co? Nebo na koho?“ podíval se na mě.
,,Nemůžu ji dostat z hlavy, Andy! Můžu se snažit, jak chci, ale nejde to,“ řekl jsem a podíval se na své zakrvácené ruce.
,,Třeba když se ji omluvíš, tak se to zlepší. A pojď, ošetřím ti ruce. Za chvilku dorazí tvoje sestra,“ řekl, vydezinfikoval mi ruce a obvázal…
,,Víš, že to není nutné, aby ses o mě tak staral,“ uchechtnul jsem se.
,,Bohužel musím a taky mě za to platíš,“ ušklíbl se a odešel.

****

Ema
Kouknu na hodiny, které ukazují devět hod.
Mám pár dnů volna, nařízené od mojí šéfové, a tak se snažím lenošit, ale už se celkem nudím. Rozhodla jsem se vyrazit ven. Zajdu si do města a dám si u Ráchel kafé. Vylezla jsem z postele a namířila si to rovnou do koupelny, kde jsem si dala sprchu a trochu se upravila. Oblékla jsem se, vzala si kolo a vyrazila.
Dnes byl další pěkný den, plný slunečných paprsků, které prostupovali košatými stromy. Cesta do města na kole netrvá nijak dlouho a tak jsem za pár minut byla na náměstí, které bylo plno lidí, zaparkovala jsem kolo a šla rovnou do kavárny.
,,Ahoj Rách,“ pozdravila jsem ji hned při vstupu do místnosti.
,,Ahoj, ty beze mě nemůžeš vydržet co? Člověk ti dá pár dnů volna a ty místo, aby ses neukazovala, tak jdeš rovnou sem,“ ušklíbla se na mě.
,,Mě spíš chybí kafé, ale samozřejmě nejvíc ty,“ mrkla jsem na ni.
,,To jsem si mohla myslet. Tak si jdi sednout a já ti ho připravím,” zavelela a já vzala místo.
Po chvilce mi Rách donesla kafe a nějaký koláček.
,,Já si objednala jen kafe,” řekla jsem a podívala se na ni.
,,Já vím, ale když už jsi tady, tak budeš můj pokusný králík. Máme nový druh nugátových koláčků a plno dalších. Tak jen papej,“ usmála se a vzápětí hned odešla.
No skvělý budu pokusný králík své šéfové, že já sem vůbec lezla, trochu jsem se nad tím uchechtla.Popíjela jsem kafé, okusovala koláček a pozorovala lidi venku. Všimla jsem si dívky, Molly, stála venku se svým přítelem. Chvilku jsem na ně koukala a všimla jsem si, že se nejspíš hádají. On pak odešel a nechal ji tam. V tu chvíli mi ji bylo líto, i když nevím, co se stalo.
Chvilkami jsem po ní pokukovala, ale tak, aby si toho nevšimla. Po nějaké době se pohnula a šla směrem do kavárny. Dveře se otevřely a v nich stála dívenka trochu vystrašená a smutná. Postavila se k pultu a něco si objednala. Poté se otočila, nejspíš proto, aby si našla místo, ale všimla si mé maličkosti. Rychle sebou škubla a otočila se ke mě zády.Ani mě to nepřekvapilo. Přestala jsem si ji všímat, protože ona sama musí udělat první krok. Proto jsem odvrátila zrak a věnovala se svému koláčku…
,,A-ahoj,“ ozval se cizí hlas a tak jsem zvedla hlavu.
Trvalo ji to 10minut, než mě osloví, ,,můžu si přisednout,“ zeptala se a já se rozhlédla kolem, kde bylo plno prázdných míst.
Pak jsem se na ni podívala a pokynula hlavou. Neváhala a přisedla si. Nevšímala jsem si ji a věnovala se posledních kousků koláčku.
,,Tak co? Chutná? Nesu ti další kousky,“ přišla ke stolu Rách.
,,Nugátový je výborný. Myslím si, že bude chutnat,“ usmála jsem se na ni a ona spokojeně odešla.
Můj pohled se zastavil na té dívce, která si ke mě přisedla. Šlo vidět, že pokukuje po těch koláčcích, že by měla hlad? No vypadá jako modelka.
,,Dnes je pěkně viď?“ ozvala se najednou.
,,Miluji tohle počasí,“ odpověděla jsem a usmála se.
,,To já taky. Když slunce svítí a ptáčci zpívají. Dny jsou jiné než v zimě. Aspoň já se cítím jinak.“
,,Moje kamarádka chce, abych vyzkoušela nové koláčky, než se začnou prodávat. Nechtěla bys mi pomoct?“ podívala jsem se na ni a ona přikývla.
Tak jsem posunula talíř doprostřed stolu a ona neváhala a hned si vzala, ,,chutná?“
Koukám na ni. Ona zvedne hlavu a s plnou pusou přikývla, ,,to jsem ráda,“ nechala jsem ji tedy najíst.
Po chvilce se napila svého nápoje, ,,Molly, viď?“ usmívala jsem se na ni.
,,Ano a ty jsi byla ve škole.“
,,Ano, profesorka Brown byla moje kamarádka,“ řekla jsem, ale musím přemýšlet, co ji řeknu.
Nesmí se dozvědět hned všechno naráz.
,,Byla? Co se stalo?“ podívala se.
,,Jak už jsem ti řekla. Můžeš si myslet, že máš kopu přátel, ale uvnitř to cítíš jinak,“ otočila jsem hlavu k oknu.
,,Co tím myslíš,“ říkala to nechápavě.
,,Časem to pochopíš,“ podívala jsem se na ni a šlo, vidět, že ji to vrtá hlavou.
,,Budu už muset jít. Dnes jdu k bráchovi,“ řekla a pomalu vstala.
,,Dávej na sebe pozor Molly,“ usmála jsem se na ni a viděla jsem v jejich očích, jak ji to potěšilo.
,,Děkuji za společnost a za koláčky. Byly vynikající,“ usmála se a odešla.
,,Co to bylo?“ přispěchala ke stolu Ráchel.
,,To je Molly,“ usmála jsem se a Ráchel vše pochopila.
Je to skvělá kamarádka. Nemusím ji nic vysvětlovat a ona hned pochopí, o co se jedná.Chvilku jsem ještě seděla u stolu, ale když už jsem neměla co ochutnávat, vyrazila jsem ven z kavárny.

****

Oliver
Molly už tu dávno měla být. Nechci nijak vyšilovat, protože bych byl stejný jako rodiče a ona by si myslela, že ji nedůvěřuji. Počkám ještě chvilku.
,,Klid šéfe,“ ozval se Andyho hlas u dveří.
,,Snažím se, ale je to moje malá sestřička. Nechci, aby se ji něco stalo,“ podíval jsem se provinile.
Měl jsem ji vyzvednout.
,,Nic se ji nestalo. Taxi zrovna dojelo a tvoje sestra je tu. Tak se uklidni,“ řekl Andy a mě se ulevilo. Posadil jsem se na gauč a oddychl si.
Po chvíli vešla Molly do místnosti, ,,ahoj bráško, omlouvám se, že jdu pozdě, ale stavila jsem se v kavárně na náměstí a zakecala jsem se tam s kamarádkou,“ řekla a usmívala se.
,,V pořádku, Molly. Měl jsem trochu strach, ale věděl jsem, že jsi určitě v pořádku,“ snažil jsem se znít přesvědčivě, ale Andy mi v tom moc nepomáhal, když se začal chechtat.
,,Nebude ti vadit, když si dám před večeří vanu?“ usmála se a já jen přikývl.
,,Zatím si tvých rukou nevšimla, ale u jídla už to neschováš,“ řekl Andy při odchodu z místnosti a měl pravdu.
Neschovám je a ani se snažit nebudu. S Molly před sebou nemáme žádné tajnosti, tedy až na jedno, ale to vědět nemusí.
Šel jsem se podívat do kuchyně, jak to vypadá s jídlem a když jsem cítil tu krásnou vůni začal jsem mít ještě větší hlad, ,,co to tu tak voní Maddie?“ zeptal jsem se hospodyně.
,,Pane Rivers, to jsou lasagne,“ odpověděla.
,,Maddie, kolikrát ti mám říkat, ať mi tak neříkáš. Jsem Oliver,“ usmál jsem se na ni.
,,Já vím, pane, ale je to těžké,“ úsměv mi opětovala.
,,Chápu! To ale voní. Začínám mít pořádný hlad,“ řekl jsem a chytl se za břicho.
,,To jsme dva, bráško,“ ozval se sestřin hlas za mými zády.
,,Slečno Molly ráda vás zase vidím,“ řekla Maddie.
,,I já tebe,“ objala ji Molly, ,,c-co to máš s rukama?“ vyjekla najednou Molly.
,,To nic! Jen jsem boxoval,“ odpověděl jsem.
,,Tak moc, že musíš mít obvaz? Co se stalo?“ vypadala vystrašeně.
,,Chlapské starosti,“ usmál jsem se a na ni šlo vidět jak je z toho špatná, ,,Moll nic to není ano?!“ řekl jsem a objal ji.
,,Dobře vy dva jděte se posadit. Bude večeře,“ zavelela Maddie a oba jsme měli jiskry v očích.Neváhali jsme a šli se posadit do jídelny. Hned nám v patách byla naše vynikající hospodyně, která na stůl položila misku s jídlem.

Nabrala každému z nás a my jsme se do toho s chutí pustili. V průběhu jídla jsme si s Molly povídali a smáli se. Bylo to příjemné mít ji zase doma.
,,Bráško, a s kým teď chodíš?“ zeptala se a mě zaskočilo. Podíval jsem se na ni.
,,S nikým Moll. Už delší dobu nikoho nemám,“ odpověděl jsem klidným hlasem. Z jejího výrazu nešlo nic vyčíst, zda je ráda či ne.
,,Určitě se objeví ta pravá,“ řekla po pár minutách ticha a já se na ni jen usmál.
Po jídle jsme s Moll sklidili nádobí, což překvapilo Maddie, ale zároveň byla ráda.
,,Nevadí, když půjdu do pokoje? Dnešek mě nějak vyčerpal,“ řekla Molly..
,,Jen běž,“ odpověděl jsem, ,,Maddie ty toho dnes už taky nech a odpočiň si,“ otočil jsem se na ni s úsměvem. Šlo vidět, že je moc ráda.
Najednou jsem se v obýváku ocitl sám a tak jsem se odebral do pracovny probrat pár papírů, ale můj mozek se opět nemohl soustředit. Zase jsem ji měl před očima. Její slzy, v uších jsem slyšel její hlas.
,,Co mám sakra udělat, abych na ni zapomněl?“ řekl jsem si pro sebe a rukou bouchl do stolu.

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s