Cristobalit – Lex není Rex


Korekcia:
Ilustrácia: pixabay

Volala nám rodina, mladšího syna, zda bychom k nim přijeli a pohlídali dům, je léto, tak zalévali také zahradu. Proč ne? Tak jsme se přes celou republiku vypravili na celé dva týdny. Přijeli jsme a žasli jsme. Ve vítací části rodiny nikdo nechyběl, ale jeden přebýval. Pes! Bígl, jak mě oči neklamaly. A syn hned pohotově sděloval, že třetí prosba-požadavek je pohlídat i toto štěně bígla jménem Lex. To je v překladu zákon. Zajímavé.
Myslel jsem si, že když jsme měli dvanáct roků psa, že psům trochu rozumím. Ale krutě jsem se zmýlil. Artis byl vážný a rozběhl se jen když to stálo za to. Tento radostí pobíhá po zahradě jen tak. Artis dokonce přepustil slečně co za ním přijela misku. Tento si čumákem ještě do mě šťouchne, jako kdyby říkal „přidej“. Když mě obměkčí a přidám přestupuji zákaz „nepřekrmovat“. Je neustále připravený k hraní a srandičkám. A když na ně nereaguji, tak si je vymýšlí sám. Protrhl z verandy síťku, žádný zákaz pro něj neplatí, popadne televizní ovladač z konferenčního stolku a peláší ven. Než se vzpamatuji a vyběhnu za ním, již leze z roští živého plotu, ale bez ovladače. Ještě, že bylo odpoledne, přesto asi byl na mne zajímavý pohled. Plížením, plazením (opakuji si vojenskou prezenční službu) lezu kolem roští nahlížím a hledám. Chválabohu našel jsem, dokonce byl nepoškozený a za chvíli i funkční. A tak z vyhrůžek, že dostane přes čumák nebylo nic.
Dům potřebuje neustálou údržbu i když mi nebyla určena, či doporučena, tak jsem si ji hledal. Zámek na venkovní brance nějak drhl, tak jsem se na jeho opravu vrhl. Jen tak v bačkorách, ale s příslušným nářadím. Jsem soustředěný na práci, nedávám pozor okolo. Najednou Lexík, tak toho miláčka jmenují do mě šťouchl a už byl na ulici a pelášil. A já v těch bačkorách, které jsem v tom ostrém startu ztratil, obtloustlý dědek, jak plně naložená mašinka Tomáš, nebo jak se za našeho mládí říkalo sentinel, za ním funím. Na rohu ulice jsou otevřená vrata do zahrady, u domu Lex nezatáčí a běží přímo tam. Já za těch pár metrů za ním se rozhoduji, co budu dělat. Lex běží kolem baráku za dům. Stačím zabouchat na okno v přízemí a běžím za ním. Za rohem domu slyším štěkot dvou psů. A vidím. Lexíka, plot a za plotem o nějakých dvacet, třicet centimetrů níž, ale přesto ve výši Lexova čumáku něco chundelatého, černého a velkého. Upřesňuji bernský salašnický. Byla by to sice legrace, kdyby to bylo na naší zahradě sledovat, jak si vyměňují názory ve své řeči. To už přichází pan domácí, majitel zahrady a domu. Držím Lexika za obojek a omlouvám se. Majitel suše konstatuje: „To už je potřetí, budu muset zavírat branku.“ Jen jsem v duchu zakoulel očima. Nedej bůh, aby se mi to ještě jednou stalo. Už bych to neudýchal, běžet ve svých třiaosmdesáti až k nějaké další otevřené brance. A tak se těším a počítám dny, kdy se naši mladí vrátí z dovolené.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s