Korekcia:
Ilustrácia: pixabay
Každou neděli odpoledne v naší vesnické hospodě „U kapličky“, zvané „U Oldy“ zasedá u vyhraženého stolu „Rada starších“ tak se kdysi nazvali sami na návrh jednoho z nich. Název se ujal a přijali jej i někteří další, co navštěvují místní pub.
Omladina, která se také do hospody houfuje, v tuto dobu ji ignoruje a jejich sezení posměšně nazývá „dědek šou“ aneb ti co válí angličtinu tak “old session“.
Ať je pojmenování takové, či makové vedou řeči, které je zajímají a pijí pivo od dvou odpoledne do čtyř. Nevidíš je, když jdou domů, po těch třech dvanáctkách opilé. Ano vedou řeči, o všem možném, takový pelmel od počasí přes místní drby až k mezinárodní politice. Většinou však podbarvené tím, co se říkalo v televizi nebo v rádiu. Někdy se přou, někdy je to kakofonie hlasů, jindy unisono stejně smýšlejících. Nikdo nepřizvaný si netroufá, pokud není vyzván, či ojediněle přizván, neplete se jim do řečí. Stoly okolo jsou ticho, často i naslouchají.
Parta nedělní rady starších již byla zasedlá, první pivo rozpité, řeč se rozjížděla komentovaným domácím zpravodajstvím. Inženýr přehlédl zúčastněné a zeptal se kde je Jarda? Odpovědí mu bylo krčení ramen. Tak se obrátil na Oldu. Ten taky pokrčil rameny. Nestačili vyslovit obavy, otevřely se dveře nevstoupil, ale přiběhl udýchaný Jarda. Dosedl na svoji židli, vyměnil si s hostinským posunkovou řečí objednávku piva a začal: „chlapi co je to to Mé tó?“ Jak to bylo napsané, tak to vyslovil. Chlapi jen vykulili oči a Jarda pokračoval: „co ti amerikánci blbnou, za chvíli to bude u nás, protože jsme tací opičáci. Inženýre, ty znáš anglicky tak co je to to mé tó?“
A pěkně to protáhl. Chlapi se vzpamatovali a už se po něm opičili mečením méé a troubením túú, za huronského řevu celé hospody. Inženýr jediný u stolu, vysokoškolsky vzdělaný vždy vysvětloval některé složitější věci, tedy i toto. Počkal až se společníci uklidní a spustil anglický překlad. Nebyl to žádný oxford, ale u společníků zabral. Pak přešel k volnému výkladu, nijak to nerozváděl, protože měl před sebou auditorium společníků denním tiskem sečtělých a televizními zprávami informovaných. Ani pořádně inženýr nedomluvil a už mu do toho vpadl Jirka.
„Chlapi pamatujete jak se předloni hádal předseda se starou Horáčkovou a jak ta zvedla sukně a vystrčila na něj ten svůj tlustý zadek s bombarďákama. Všichni byli paf, jen předseda byl duchapřítomný, přiskočil, stáhl bábě sukni, kterou měla přes hlavu, pořádně ji plácnul a šel pryč. Co by se stalo, jak by toto v té Americe řešili?“
Všichni na něj zůstali koukat.
„Vždyť je to všechno je to všechno blbost,“ ozval se Pepík Hanza, který ne moc často se k něčemu vyjadřoval a už vůbec se nepřel.
„Vždyť i když je to z té Ameriky, je to blbost. Tady se pořád mele o chudinkách ženských, jak jim chlapi přikládali ruce na zadek, kolik duševních šrámů utrpěly a ani slůvko o tom, co když po chlapovi jede baba. To má dvě možnosti. Že má v očích rentgen a vidí do jeho peněženky, nebo si ho představuje jako Belmonda. Vždycky to končí v posteli, v autě, na mezi. Proto se většina mutú neodhalí.“
„Ba ne,“ skočil mu do řeči Josef zvaný Náplava, „znám případ, než jsem se sem přistěhoval, tak u nás v dědině šlo o toto. Žil tam nějaký Rudolf s manželkou. Už nevím jak se jmenoval, konečně na tom nezáleží. Měli takový malý domeček, on byl takový všeuměl. Měli malé políčko, to by je neuživilo, proto ona podělkovala, tak se u nás říkalo těm, kteří u sedláka odpracovávali to, že jim potahem zoral, zasel a tak. Jednou se Rudolf s někým ve vsi pohádal a ten mu vmetl do očí „Tvoji ženu šoustá sedlák Tomášek.“
To Rudolfa zarazilo, uhodil doma na tu svoji Mařku a ta se přiznala. Rudolf, protože byl fiškus tak vymyslel a také se pochlubil, že toho chrapúna, co mu šuká starou, připraví o statek.“
„A připravil,“ zazněla ze dvou úst otázka.
„Já to zkrátím. Zažaloval sedláka, že mu znásilnil ženu. A konal se soud, na který přišla půlka vesnice. Všichni si mysleli, že tam budou pikantérie, detaily, ale nic se nekonalo. Soud byl krátký. Soudce přečetl nacionálie a žalobu, zcela neobvykle souhlasil, aby obhájce položil žalobkyni otázku. Ten nejprve květnatě mluvil a pak na ni vypálil dotaz: „paní žalující, kolikrát vás pan obžalovaný znásilnil?“
„No vždy, když jsme šli do stodoly.“
„A jinde ne?“
„No někdy i na poli.“
V soudní síni se rozlehl huronský smích. Soudce jej schoval za kapesník, než se auditorium uklidnilo.
„Motáš to, znásilnění do toho nepleť, na to jsou zákony, ale to métý je hloupý výmysl ženských. Mají přece jiné druhy obrany.“
„Například?“
„Třeba podpatek boty.“
„Prosím tě a co by v něm měla? Jedině že by v tom měla paralyzér.“
„Hele, ty nebyly volně na trhu.“
„Nechte mě to dokončit. Když jsem jezdil do práce, to opakuje, to nebylo tolik aut a jezdili jsme, no i stáli v narvaných autobusech. A znáte to, v zimě a ve tmě. Tak si někdo i šáhl nebo se přitlačil. Vedle mne stála taková šikovná robka a za ní stál „Macek“ o hlavu větší, funěl jí do vlasů, za krk a tlačil se na ni . Ženská začala být celá rudá, ošívala se a najednou klid. Jen ten chlap za mnou syčel bolestí. Ženská mu pořádně přitlačila podpatkem na nárt nohy a byl klid. Ona jej neskandalizovala, on si nestěžoval. A co ty inženýre? Žádné Me too?“
Inženýr se zasmál: „O tom zas příště“ a zavelel: „Chlapi, vždyť bychom se za chvíli ožrali a byli tu do půlnoci. Musíme brzdit a jít domů. Máme u nás vícero příkladů, kdy jsme šáhli některé na zadek. Některá tě praštila i přes prsty, ale žádné me too. Třeba pomlázka, když zadeček jednou rukou šlaháš a druhou hladíš, no to přece ožije nejen ta ženská, ale i ten chlap, ne? I tu pomlázku by nám za chvíli zakázali. Ale v Americe přece pomlázku nesvětí. Chvála bohu.“
„Tak zaplatíme a jdeme.“
„Chlapi já se bojím, že přijdu domů a už tam bude to métó.“
„Neboj se, Tvoje stará přece ví, kdo nosí domů v kešeni peníze. To není Amerika. Všimli jste si, že se tam jedná o samé pracháče, žádný šofér, prodavač hamburgerů, barevní a bůhví kdo další. Ty mají naše starosti.“
To už si povídali mezi dveřmi hospody.
Amatérske príbehy 