Korekcia:
Ilustrácia: pixabay
ÚVODEM- V nějaké diskuzi přišel můj třináctiletý vnuk Teodor s nápadem, abychom společně napsali „nejakú poviedku“. Souhlas byl na mě. Dlouho jsem o tom přemýšlel i s ním diskutoval, až jsme se shodli na napsání této dvougenerační zprávy, pohledu na stejné zážitky, stejné věci. Tak vznikla tato Zpráva. Čtenáři prosíme, buďte k nám shovívaví.
Blíží se prázdniny a my s babičkou diskutujeme, zda se k nám do Čech letos vypraví „chalani“ ze Slovenska. Netrvalo to dlouho a přišel od vnuků email:
Ahoj dědo a babička,
Tu Teo a Tobo. Radi by sme prišli na prázdniny. Kedy môžem s Tobom prísť? Dědo, dúfame, že pripravíš program „all inclusive“. Tešíme sa.
S pozdravom T a T
Čest většiny dědů je, udělat pro vnuky prázdniny jak se patří ,trochu osvěty, dobrodružství i tajemna. Cíl? Aby zapomněli na mobil, tablet a počítačové opojení.
Téměř rok jsme vnuky neviděli. Jak ti dva vyrostli. Ten starší se na nás kouká z vršku, ten mladší se ještě jen poměřuje.
Tak jedeme na to tajemno, jedem na jeden velice známý MENHIR, ze skupiny rozeseté po celé Evropě. Odhadované stáří? 3 až 4 tisíce let před Kristem. Předávám jim, co jsem kde načetl. Podle pověry je sídlem duší pochovaných v megalických hrobech. Přijíždíme na místo. Uprostřed pole do země svisle zasazený, asi 3,5 m vysoký kamenný blok železitého pískovce. Zabrousím do legendy podle které Pastýř,tak se tento kámen jmenuje, pomalu putuje ke kostelu v nedaleké vsi. U kluků to vzbudilo úsměvy a hned mi pokládají otázky. Zda se ví, kolik už ušel. Chtěli by si spočítat, kdy bude ten konec světa.
Výlet s dědom na menhir nás bavil aj keď sme celú cestu diskutovali či je to menhir alebo anglicky menhill. Úprimne, vyzerá ako keby zlodej ukradol z anglického stonehengu kameň a musel ho niekde skryť a tak ho postavil do stredu poľa.
Podľa mňa vyznačoval hranicu keltských kmeňov. Ale nemyslím si, že to bolo niečo nadprirodzené.
S K A N Z E N staročeské vesnice ten jen prolítli bez většího zájmu. Prý vykopávky. Ale to by bylo „pošušňáničko“ tak vidět bydlení lidí za sto let. Zjišťuji, že moje příprava se začíná rozcházet se zájmy vnuků.
Deň druhý
R U D N Ý D U L , nebo ŠTOLU to ještě neviděli. Přilby? S těmi se nechali dokonce vyfotit. Monotonní chůze v příjemně chladivé štole, střídající se výztuž s nevyztuženou částí chodby, je nechávala klidné. Sem tam limonitový krápníček? To nekomentovali. U opuštěné dobývky, kde se dříve těžila cínová ruda a větrnného komínu sice trochu zpozorněli a mladší Tobiáš se nadšeně pustil do soutěže s možností vyhrát kousek cínové rudy. A prohlídka končila na povrchu seznámením se s důlní mašinkou, vozíkem zvaným havířským slangem „hunt“ a ještě některými věcmi, které havíři potřebovali ke své práci.
Mne osobne sa v bani páčilo aj keď to tak nevyzeralo. Jednoducho v bani nie je veľa vecí na pýtanie. A keby aj, tak baník s 25 ročnou skúsenosťou odpovie na takmer všetko. Tajne som celú cestu pozeral či niekde neuvidím aspoň malý pramienok červenkastej železnej rudy alebo čierneho uhlia.
Jedeme domů. Kluci brnkají nikoliv na mé nervy, ale na hry v tabletech. Já přemýšlím, čím je ohromit. Náhoda mi šla v ústrety. POUTNÍ MÍSTO, samota s kapličkou na okraji remízku s malým kulatým altánkem nad studánkou. Ano vzpomněl jsem si, byl jsem zde. Zastavíme se i teď. Vyprávím co to byla poutní místa a tedy i o tomto, co jsme. Chodila zde procesí lidí ,ale i jednotlivci s vírou, že tato voda vyléčí je nebo jejich blízké z „nemocí hrdelních“. „A dědo ty tomu veríš,“ byla nečekaná otázka od toho menšího Tobiáše. „To predsa nechceš naberať do tej fľaše a tiež piť? Bŕŕŕ. Má to rozbory? Vieš ty čo v tom môže byť za chémiu, alebo čokoľvek iné“? „Dědo mi chceme domov“ doplnil mladší. A jeli jsme a mlčeli.
Do rána se kluci otřepali a dokonce po snídaní se mě zeptali česky: „Tak kam to bude, dědo, dnes?“ Srdíčko mi pookřálo a hned jsem reagoval. „Nechte se překvapit“ a vyjeli jsme. Nejprve na NEDOSTAVĚNÝ GOTICKÝ CHRÁM ZE STŘEDOVĚKU. Vypráví se o jeho zázračných schopnostech. Bylo krásné teplé odpoledne, kolem chrámu na lavičkách i na trávníku posedávali turisté. My míříme do jeho nitra. V čele stojí asi na průsečíku dvou pozitivních zón, tiše dvě dámy, k nám zády, obličejem otočeným k pomyslnému kněžišti. Kluci jsou tiše, jen se zájmem očima bloudí po vnitřku nedostavěné stavby, ponořené do stínu. Po chvíli na ně mrknu a odcházíme. „Tak, co jste cítili“ ptám se ,když jsme byli u auta. „Unisono(latinsky-naraz) „nič“ byla jejich odpověď. Ale já na Vás něco pozoruji.
„A to je čo?“
Byli jste soustředěni, byli jste ticho.. Hádám ,že to byla ta pozitivní energie. A kdyby vám to vydrželo i do školy, to by bylo radosti na starém bělidle.
Počas návštevy chrámu som sa veľmi nezaujímal o jeho mystickú energiu ako skôr o to z čoho je chrám vybudovaný. S dědom sme o tom dosť diskutovali. Aj o tom prečo sa chrám nedokončil. Avšak neverím tomu, že nejakú energiu má.
A vyjeli jsme směrem na UHELNÉ SAFARY. A hned klukům pokládám otázku, co je to safari. Mladší Tobiáš okamžitě vyhrkne: „ZOO vo voľnej prírode.“
„Správně“. Ale Teodor se nechce nechat zahanbit tak vyslovuje pochybnosti: „Ako môže byť safari na uhoľnej, napríklad povrchovej bani?“ Uvidíte! Přijeli jsme na vyhlídku s impozantním výhledem do šachty.
„Jú, to je diera,“ téměř dvojhlasně vykřikli oba.
„Čo sú to za obrovské mašiny?“
A já vysvětluji. „To s velkým kolesem je velkorýpadlo, to odhrabává zeminu z nadloží uhelné sloje. A vidíte ty pasy od něj? Ty vezou tu zeminu na ten druhý velký stroj, kterému se říká zakladač a ten s tím velkým ramenem zasypává tu velkou díru. Ale musíte si vzít dalekohled, aby jste viděli i ty menší bagry, které těží to uhlí.“ Tobiáš okamžitě skočí k autu a přinese dalekohled. A já mám chvíli klid, protože zkoumají dění v šachtě a prozatím, vyměňují si poznatky, všemu rozumí. Za chvíli je to přestává bavit a obrací se na mne s otázkou: „A kde sú tie zvieratá kvôli ktorým sme tu ?“ „Asi je hodně teplo, snad večer. A to tu budeme čekat do večera ?“ „Poďme domov“ zavelel starší Teodor. „Tak jo“ ,vysvobodili mě z dalších otázek. Nasedli jsme do auta a jeli k babičce.
M O T O K Á R Y to bude něco .Ty jsem jim předložil na závěr ,bez předběžného inzerování. Sami v motokáře, sami za volantem, sami řídili a když to přehnali bylo to i se šťouchanci do mantinelů sestavených ze starých pneumatik nákladních aut. A když skončili nemusel jsem se jich na nic ptát, stačili si sami se sdělováním zážitků a já se mohl jen culit. Dostali lekci jak vypadá samostatné rozhodování. A to když jim instruktor řekl, že nejeli špatně a jaký nejlepší čas mělo jejich nejrychlejší kolo a kolik ujeli kol, vyrostlo jejich sebevědomí až do odpovědi: „Nabudúce to bude oveľa lepšie.“
Motorkári boli pre mňa niečo ako príprava na vodičský preukaz. Bol to zážitok, ktorý patril k mojím naj. A najviac to dovŕšil dědov komentár keď sme dojazdili: „Málem som si ucvrnknul, od strachu jak ste jeli.“
Chaláňům zkončili u nás prázdniny. Otec jel do Čech na služební cestu, tak se pro ně zastavil. S babičkou je doprovázíme k autu. I když si to spolu neříkáme jsme z toho tak trochu na měkko. Syn ještě něco kontroluje kolem auta, vnuci už sedí v autě, najednou vybíhají chytají nás oba kolem krku, tvoříme takový malý hlouček, každý z jedné strany nám do ucha šeptají: „Bolo to super, ďakujem“.
Keď zhrniem prázdniny v Čechách, tak to bolo super. Áno, malo to i slabšie chvíle, viem, že sa děda snažil, ale len to stačí na dobré hodnotenie. Pretože viem, že nás mohol celú dobu nechať sa hrať na tabletoch a nič by sme nerobili. A teraz sa ma opýtate čo bolo naj? Asi najviac ma bavila baňa, ale nehovorím, že ostatné nebolo zlé.
S pozdravom vnuk Cristobalita.
Amatérske príbehy 