Klarisa- Rande


Korekcie: HĽADÁME korektora pre ČESKÉ TEXTY!!!!
ILustrávcia: Logo AP

„Míříš vysoko, hošánku,“ podotkla Sandra a usrkla trochu bílého vína ze své sklenky. Jen jsem se ušklíbl a dál přes oblak kouře, jenž se v nevětraném lokále vznášel, pozoroval objekt mé několikatýdenní touhy.
Jolana se protáhla kolem našeho stolu a hromada sklenic a půllitrů, které nesla na číšnickém tácu, se ani nepohnuly, když odstrčila od baru jednoho ochmelu, aby mohla projít a postavit se za výčepní pult, za to boky v kratičkých džínových šortkách, odhalující dva půlměsíce jejího bezchybně tvarovaného pozadí, se jí zavlnily tak svádivě, až jsem se přistihl, že nevědomky bříšky prstů laskám svou sklenici od piva.
„Vzdej to, Tome. Já Jolanu znám. Nápadníků má, že bys je nespočítal. Přece nechceš být jen další pes u její nohy.“
Ale já to nemohl vzdát. Na maloměstě, jako bylo to naše, existovalo jen málo vzrušení a Jolana byla mezi místními holkami jako Ferrari mezi trabantama. A každý kluk přece alespoň jednou v životě zatoužil projet se na… ve Ferrari.
Ne, nevzdám to. A už jsem měl i plán.

Sandra odešla před dvanáctou domů, kdežto já trpělivě čekal až do zavíračky, a při tom nerudně odehnal dva trabanty, co chtěly osamělému nočnímu jezdci zpříjemnit trudné chvilky. Můj plán měl dva jednoduché kroky:
1. přemrštěné dýško,
2. nabídka doprovodu.
Bylo už docela pozdě a nebýt oranžového světla pouličních lamp, neviděl bych na krok, takže má nabídka doprovodu se zdála jako něco, co může žena uprostřed páteční noci plné ožralých úchylů ocenit, zřejmě jsem jí ale jako úchyl musel připadat i já, protože s díky odmítla, a to i přesto že mě každý pátek viděla vysedávat u ní v hospodě.
Nebo možná právě proto.
„Nebuďte tak krutá, Jolanko,“ žadonil jsem. Zakroutila odmítavě hlavou, a rozvlnila tak vodopád svých blonďatých kudrn. Polila mě touha se jich dotknout, na bříškách prstů mě zamravenčilo, jako bych dostal slabou ránu elektrickým proudem.
„Tak alespoň přijměte pozvání na večeři. Každý pátek se tu vidíme a nemáme čas si popovídat a blíže se poznat.“
Usmála se. Měla vyzývavě plné rty a bělostné zuby. Zachvěl jsem se.
„Co třeba zítra?“ nadhodila.
Sevřela se mi hruď. Hořečnatě jsem přikývl.
„Můžeme zajít nejdřív na kafe, co vy na to?“
Nesnáším kafe, blesklo mi hlavou, ale takhle se přece většinou pořádají první „přátelské“ schůzky. Nezajdem na kafe? Co takhle sednout na kafe? A jedno kafe může pak přinést mnoho příjemnějších zážitků…
„Dobře, proč ne,“ souhlasil jsem. „Tak v pět u Mária?“
Přikývla. „V pět u Mária.“
Můj široký úsměv, jenž ji vyprovodil na cestu tmou, byl odrazem toho, jak mi roztávalo srdce.

„V pět jdeme na kafe,“ vysvětloval jsem nervózně do telefonu a podíval se na hodinky. Čas dnes nějak rychle utíkal.
„Tome, nešil. Vždyť jsou teprve tři hodiny. Jsi horší než ženská,“ ozvalo se z druhé strany. Sandra evidentně nepociťovala stejnou úzkostnou nejistotu jako já a mě náhle napadlo, jestli je Jolana na druhém konci města z našeho setkání stejně nervózní a jestli se na něj připravuje se stejnou intenzitou.
„Říkala jsi, že má ráda nedbalé elegány, viď?“ zeptal jsem se a po Sandřině souhlasném zabrblání jsem s kvapným „tak čau“ zavěsil telefon.
Informaci o nedbalých elegánech jsem držel v mysli jako to nejcennější státní tajemství, když jsem se chvíli po třetí hodině stavěl před zrcadlo. Během přípravy na naše první rande jsem zjistil další důležitý poznatek, totiž že vypadat nedbale dá o hodně větší práci než vypadat upraveně. Po hodině strávené před zrcadlem jsem pomalu ale jistě začal nesnášet svou nedbale elegantní podobu a s úpravou zevnějšku to vzdal. Jestli je Jolana taková, jaká si myslím, tak jí na vzhledu zas tak záležet nebude…
Panebože, co si to namlouvám! Je to nejhezčí baba v okolí, jistě že hledí na to, jak lidé vypadají! A s touto myšlenkou jsem se ještě jednou pustil do boje s vlasovým stylingem…

Už hodnou chvíli jsem u Mária seděl sám a strašil se myšlenkou, že nepřijde. Pokaždé, když se otevřely dveře, jsem nadějně vzhlédl od svého kafe laté a pokaždé jsem zklamaně sklopil hlavu zpět vstříc bílé pěně ve vysoké sklenici. Nemám rád kafe. Zvlášť v pět hodin odpoledne…V pět hodin je čas na maso a pivo, ne na kafe! Ale co, na kafi vlastně vůbec nezáleží, záleží na tom, co přijde po něm…
Když jsem uslyšel to cvaknutí dveří, náhle jsem věděl, že je to ona. Pomalu jsem zvedl hlavu a uviděl, jak se blíží k mému stolu. Při každém kroku se jí prsa stažená v těsném bílém tílku s červenomodrým nápisem USA zvoucně nadouvala a vlasy jí v hravých vlnách spadaly za ramena. V záři pozdního slunce procházejícího skleněnou výlohou vypadala jako anděl.
Na sucho jsem polkl.
„Dobrý den,“ vstal jsem.
„Ahoj,“ odpověděla prostě, posadila se za stůl s nohou přes nohu a falešnou vuittonku si přehodila přes židli.
Neudržel jsem se a pohled mi sklouzl do jejího bujného výstřihu. Takový výhled se podává s pivem, ne kafem, napadlo mě a málem jsem přeslechl její otázku.
„Co sis objednal?“ zeptala se, a aniž by počkala na mou odpověď, zavolala na procházející číšnici o jedno expreso.
„Ták, ty jsi Tom, viď?“ začala a zamrkala při tom na mě dlouhými černými řasami.
Přikývl jsem.
„Já jsem Jolana, jak jistě víš. To je skoro jako Johana, víš která, ta Jóhana, s dlohejma nóhama, znáš tu písničku ne? Akorát že já jsem JO-LA-NA,“ vyslabikovala. „Znáš Jolanu Voldánovou? Tak ta má stejné jméno jako já, hi, hi,“ zasmála se.
Po půl hodině společného povídání jsem zjistil jednu zásadní věc. Totiž že na „Dobrý den“ a „Máte vybráno?“ nebo na „Přejete si platit?“ a na podobných frázích není moc co zkazit. Ale jakmile se stanete součástí kvalitního rozhovoru nad kávou v pět odpoledne, krása nestačí.
Ale co, řekl jsem si. Když už jsem do naší schůzky vložil tolik snahy, přece neodejdu s neúspěchem.

Pátá odpolední hodina se přelila v šestou podvečerní a osmou večerní a devátá hodina nás zastihla v jednom baru na náměstí. Hrála líná hudba, vzduch páchl kouřem z cigaret a my přešli z piva a vína na panáky. V tom, jak do sebe Jolana kopala jednoho frťana za druhým, bylo něco zvláště přitažlivého i odpudivého zároveň.
Pečlivě jsem celý večer studoval vývoj jejího mluveného projevu. Nad kávou mě její věty a průpovídky trochu rozlaďovaly, víno je pak vyhnalo až do absurdnosti a teď už téměř nemluvila, jen se mi nesouvislými posunky snažila naznačovat, co jí leží na mysli.
Moc toho vskutku nebylo.
Nakonec jsem se rozhodl, že už toho bylo dost, nechal jsem na baru peníze, jak se to dělá v amerických filmech, a vytáhl ji na čerstvý noční vzduch. Zalapala po dechu a hlavou plnou blonďatých kadeří mi klesla na rameno.
U radnice stál taxík, tak jsem ji chytil pevně kolem boků a dovrávoral s ní až k autu. Byla to černá Oktávka, ale řidič v ní nevypadal z kšeftu, který jsem mu nabízel, dvakrát nadšeně.
„Jaká je tvá adresa, Jolano?“ snažil jsem se z ní vypáčit, když jsem ji postrčil na zadní sedadlo.
Jolana se nepříčetně zasmála. „Doupě lásky, trubko,“ vychrchlala a neobvyklou silou mě stáhla k ní do taxíku.
„Počkej, podívám se ti na občanku,“ oznámil jsem, aby to nevypadalo, že se jí jen tak hrabu v kabelce a sáhl jsem pro její fakeovou vuittonku. Propletl jsem prsty mezi hromadou šminek a dalších zbytečností, a ačkoliv jsem se nechtěl rýpat v jejím soukromí, pobaveně jsem se pousmál, když jsem narazil na kondomy s jahodovou příchutí.
„Tak jo, Jabloňová 23, jedem,“ dal jsem příkaz taxikáři, když jsem ve změti nepotřebných věcí konečně vyšátral peněženku a když jsem se po tom překvapivém nálezu rozhodl doprovodit ji až domů.
Zabouchl jsem dveře taxíku a chtě nechtě jsem musel přemýšlet nad tím, jestli měla ty kondomy připravené na dnešní noc se mnou, nebo jestli je v kabelce nosí každý den pro strýčka Příhodu.

Taxík zabrzdil před řadovým domem. Nemohl jsem si ho pořádně prohlédnout, protože nejbližší lampa byla zjevně rozbitá a řadovka se tak koupala v naprosté tmě.
„To je dobrý,“ zaplatil jsem taxikáři a ani se neobtěžoval s ohromujícím dýškem. Jolana se totiž nedívala, právě vrávoravě stoupala po schodech vedoucích ke vstupním dveřím.
Vyskočil jsem z auta a došel k ní právě včas, abych zvedl ze země klíče, které jí vypadly z ruky.
„Dovol,“ zasunul jsem klíč do zámku a otevřel dveře do vstupní chodby. Nahmatal jsem vypínač a malé stropní světlo náhle zalilo úzkou chodbu matným světlem.
Náhle jsem nevěděl, co mám dělat. Dovnitř se mi nechtělo. Jolana byla opilá a navíc mi to najednou přišlo dost nepatřičné. Taxík už ale odjel.
Povzdechl jsem si.
„Dobrou noc, Jolano,“ pronesl jsem směrem k dívce zápasící v chodbě s vysokými botami a chtěl jsem dodat něco gentlemanského ve smyslu: Byl to neobyčejně krásný večer a jsem rád, že jsem měl konečně příležitost blíže tě poznat, Jolana mě ale předběhla.
„Co blázníš, trubko? Nestůj venku a pojď dovnitř, né?“
Dvakrát pobízet mě vlastně nemusela. Zamkl jsem za sebou dveře a klíče pověsil na věšák. Chystal jsem se sundat si lehké lněné sako, které jsem měl přehozené přes tričko, když jsem spatřil, jak se ke mně Jolana otočila a prstem mi pokynula, ať ji následuju. Couvala chodbou a probodávala mě pohledem, ve kterém se mísila přiopilost s nadržeností.
Nechal jsem si sako na sobě. Však ona už mi ho sundá sama.

Měl jsem lehké výčitky, když jsem ji následoval chodbou až do útulně zařízené ložnice, které kralovala obrovská manželská postel s temně růžovým saténovým povlečením. Jolana do ní s veselým výkřikem hupsla a začala se třít o hebké polštáře jako o náruživé milence.
Veškeré výčitky šly stranou.
Skočil jsem za ní jako natěšený huberťák a přistál obličejem mezi jejími dokonalými ňadry. Profesionálním pohybem mi sundala sako, a pak mi rozepnula sponu koženého pásku a vytáhla ho z kalhot. Dvakrát mě s ním šlehla přes zadní stranu stehen, rozepnula zip poklopce, zasekla palce u nohou za lem mých džínů a plynulým pohybem je nohama stáhla dolů. Pak mi zuřivě přetáhla tričko přes hlavu, takže jsem se ještě ani pořádně nerozkoukal a už jsem měl na sobě jen trenky.
Jolana se pode mnou svíjela jako uvolněná zahradní hadice pod tlakem vody a s kočičím vrčením mi přejížděla nehty po zádech. Byl to takový zvláštní, tupě neosobní pocit a mě došlo, že Jolana má pravděpodobně gelové nebo jinak umělé nehty. Vysoukal jsem jí tílko s nápisem USA nad prsa a zahleděl se na ty dvě plné obliny s rysy tak dokonalými, jako by byly navrženy kružítkem.
Nasucho jsem polkl.
Dokončil jsem práci s tílkem a jednou rukou jí rozepnul podprsenku ve stylu francouzské uklízečky, sundal ji a odhodil vedle postele. Obě ruce mi automaticky sklouzly na Jolaniny prsa. Natěšeně jsem je prohmatal, ale i přes závoj svého vzrušení jsem poznal, že je něco špatně. Prsa i bez podprsenky držela stále stejný, pevný tvar a byla na omak… umělá.
Opřel jsem se na rukou, abych mohl toto nečekané zjištění prověřit zkoumavým pohledem. Jolaniny trojky trčely do výšky jako dvě bábovičky, i přesto že Jolana ležela na zádech, a jak sebou divoce házela, prsa se podezřele vlnila.
Zarazil jsem se.
Jolana musela mít své původní vnady velikosti vnad čínské sportovkyně, protože při bližším pohledu byl tvar implantátů pod kůží jasně viditelný. Takové zklamání! Od mého cíle mě však nemohlo nic odradit. Zajel jsem rukou pod Jolaniny kalhotky. Pořádně jsem jí zmáčkl zadek a rukou přejížděl vzhůru po celém jejím těle, zatímco jsem jí obšťastňoval poctivým francouzákem. Zajel jsem jí rukou do vlasů a… o něco se mi zasekly prsty. V návalu vzrušení jsem trhl a s hrůzou zjistil, že mi v ruce zůstalo několik blonďatých pramenů.
Zasténala, ale vypadalo to, že si ve své opilosti a přes závoj vzrušení ničeho nevšimla. Ošívala se pode mnou a přejížděla mi po hrudi svými umělými nehty, zatímco já jsem zaujatě zkoumal vytržené vlasy. Jednalo se o několik spojených pramenů, které byly zakončeny malými sponkami. Měla připínací háro!
Po zádech mi přejel mráz. Rychle jsem odtržené vlasy zahodil a se zkřiveným obličejem sledoval, jak přistály na nočním stolku.
Podíval jsem se pod sebe a najednou jsem neviděl svůj idol, vysněnou a dokonalou ženu, ale spatřil jsem voskovou figurínu, umělou pannu dotvořenou do podoby nádherné svůdnice.
Odtlačil jsem Jolanu od sebe.
„Promiň, já… já nemůžu,“ vykoktal jsem.
Nechápavě se na mě zadívala skrz pohled zamlžený alkoholem. „Jsi impotent nebo co?“ vyhrkla.
Jen jsem zakroutil hlavou a s povzdechem vylezl z postele. Našel jsem svoje kalhoty a tričko a rychle si je oblékl.
„Co děláš?“ opřela se Jolana v posteli na loktech, nechápavě na mě zírala a zmateně mrkala svými dlouhými, dozajista uměle prodlouženými řasami, zatímco jsem si opět navlékl pásek a sehnul se pro sako.
„Jdu domů. Dobře se vyspi,“ pronesl jsem se snahou o vyrovnaný tón a nechal mou femme fatal svlečenou v růžovém sametu za sebou.
Věděl jsem, že ve mně tenhle zážitek zůstane hodně dlouho, ale docela jinak, než jsem si původně představoval.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s