Bohumil Harp:Teran Goz- Ctihodný starší


Konečně jsem seděl v zakouřeném ještě prakticky prázdném baru. Příliš prázdném i na tuto brzkou hodinu. Klavír se ze všech sil marně snažil soupeřit s umírajícím saxofonem v předem prohraném boji. Šero houstlo a oprýskané šedě-hnědé neomítnuté cihlové zdi poskytovaly to, co jsem potřeboval ze všeho nejvíc – solidní, fádní bezpečí tohoto nudného světa. Sklenka whisky a láhev zázvorové limonády mi dodávala jistotu, ano tu jistotu, kterou momentálně potřebuju. Občas ji snad hledáme každý, o to víc sorta lidí, ke kterým se musím počítat i já. Můj život byl jako na houpačce, a ne vždy jsem ho pevně držel ve svých

 

rukách. Nakonec jsem musel bojovat téměř do posledního dechu, měl jsem na dosah definitivní vítězství a přece jsem musel couvnout. Je pravda, přežil jsem ale vítězství to není. Jen jsem odsunul nevyhnutelné a jenom doufám, že toho nestihnu litovat. S vděčností vazala jsem se vrátil do tohoto světa. Už dávno vím, že tohle není skutečný život, je to jenom přežívání spoutané pravidly pro minimalizaci životních rizik. Pravidly tak zvrácenými, nesmyslnými a přece opodstatněnými. Musím uznat, ale při přemnožení lidského rodu nezbytnými, přesto naprosto absurdními. Usrkával jsem ze sklenice a tupě zíral na osvětlený bar. Ještě jsem se po návratu ani nepřevlíkl ze zaprášeného, začouzeného a na několika místech ohořelého vojenského mantlu. Chtě, nechtě uznávám, že prach smíchaný s popílkem v nechutnou břečku, mé oblečení nijak zvlášť nevylepšil. A Jenom ne zrovna malý peníz neobratně vsunutý do barmanské vesty mi nepřibouchnul dveře ještě dřív, než jsem si stačil objednat. Snad možná proto, abych jim tady nekazil již už tak špatný dojem, usadil mně barman až dozadu z festovní sloup k malému stolku pro dva. Přiznávám, teď mi to okopnutí bokem docela vyhovovalo. Přes oprýskané zrcadlo za barem jsem viděl na celou hospodu a zeď za zády mi dávala pocit jistoty. Bude ještě chvíli trvat, než si zvyknu na „bezpečí“ našeho světa. Stejně je to paradox, musím uplácet obsluhu tohoto pajzlu, abych si mohl vypít sklenku ve světě, který jsem zachránil. Převaloval jsem zlatavý nápoj na jazyku a přitom bych tak rád tady, nebo kdekoli jinde seděl se Sentym, tentokrát by už nic nemusel vyprávět. Seděli by jsme tiše popíjeli whisky a oba by jsme věděli… Přepadla mě melancholická nálada. Najednou mně přešla i chuť na věci, na které jsem se těšil snad několik měsíců. Na vanu plnou voňavé napěněné vody, čistou postel a nakonec i na společenský život, který mi mé najednou tučné konto dovoluje. Je to těžké protože teď už vím, tam za branou je svět, kde si nikdo na nic nehraje, všechno a dokonce i ta smrt je tam opravdovější a co hlavně ten život, život na plné pecky, bez přetvářky, bez falše a hlavně život opravdový ŽIVOT. Trochu jsem se zasnil a v tom jsem se strašně vylekal. Naproti mně u stolku seděl Teran. „Už zase Toni?“ Zase narážel na moji schopnost být chvilkama úplně mimo. Nevěřícně jsem zamrkal a zmohl jsem se jenom na zakoktání: „Co, co tady děláš?“ Pomalu mi docházelo Teran Gos – Ctihodný starší nikdy, opakuji nikdy neopouštěl město a je naprosto nemyslitelné že by došel až sem za mnou… Jedině snad kdyby se stala nějaká mimořádná událost… Hodně zlá událost… A on se na mně podíval pohledem který u něho neznám. Trochu se mu zatřásla brada, pak tiše povídá: „Tony náš svět už neexistuje.“

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s