„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ – George Santayana
Na televizní obrazovce se objevilo vodní dělo následované kordónem těžkooděnců s plexy-štíty. Policejní jednotka se seskupila těsně před davemspořádaných demonstrantů. Pořízené záběry neměly příliš vysokou kvalitu a pouliční lampy navíc neposkytovaly dostatečné osvětlení, takže nebylo patrné, kdo potyčku vyprovokoval.
Pořádkové jednotky však náhle, zcela bez varování tasily obušky a zahájily systematické potlačování poklidné manifestace. Neozbrojení civilisté neměli proti těžkooděncům žádnou šanci, nepřiměřeněagresivnímu zásahu museli čelit holýma rukama. Po několika málo vteřinách si jeden z policistů všiml televizní kamery přímo za svými zády.Přiklusal k ní, napřáhl se a kameru přesně vedeným úderem zničil.
Muž, sedící v křesle naproti obrazovce, si prohrábl značně prošedivělé vousy a dál sledoval kompilaci archivních záběrů prokládanou komentáři očitých svědků a historiků. Speciální relaci k výročí Velké poklidné revoluce si nenechal ujít ani letos – sedmnáctý leden každoročně patřil vzpomínkám na obrovskou demonstraci, která předcházela pádu totalitního režimuVasiliaLygiza a jeho strany.Najednou se pootevřely dveře a do obýváku vběhly dvě děti – chlapec a dívka, oba kolem deseti let.
Zatímco jistý pamětník vyprávěl své vzpomínky, běžely záběry z další demonstrace. Hoch si všiml řečníka s megafonem a zeptal se: „Co to je, dědo? Proč je tam tolik lidí?“
Muž ztlumil zvuk a otočil se ke svým vnoučatům, ty už seděly na koberci na svém obvyklém místě. „Jsou to docela složité záležitosti, opravdu to chcete slyšet?“ Děti nadšeně přikývly, vždycky je totiž dokázal upoutat svým vypravěčským talentem.
„Dobrá tedy. Kde začít?“ zamyšleně se podrbal na hlavě. „Víte… dřív nebylo všechno stejné jako teď. K moci se jednoho dne dostali politici, kteří se jí nechtěli vzdát za žádnou cenu. Pokud se někdo ozval, potrestali ho – nemohl studovat, ztratil práci, dokonce mohl jít do vězení. A tak se lidi báli cokoliv říct na veřejnosti, žili v neustálém strachu, že je někdo na každém kroku sleduje. Může se to zdát jako malichernost, ale postupně to vede ke zhoubě celé společnosti.
Bylo to tak, už když jsem se narodil, a když jsem byl ve vašem věku, považoval jsem to za normální. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že to není správné. A uvědomovalo si to hodně lidí. Atmosféra ve společnosti houstla. Lidé se semkli, protože měli všichni společný cíl. Spojovala je nejniternější touha, kterou v sobě nikdo nezapře – touha po svobodě. Ne po té falešné, kterou do nás pořád hustili, ale po té opravdové.
Víte, každý národ má svou meztrpělivosti. Jistý čas jsou lidé pasivní a jdou s davem. Tu a tam se někdo ozve, ale když je sám, nemůže nic změnit a vše zůstává při starém. Pak se ale najednoucosi zlomía věci se dají do pohybu.
Sedmnáctého ledna byla ta mez překročena… a věci se skutečně daly do pohybu. Několik týdnů se schylovalo k něčemu velkému,ale nikdo nevěděl, kdy to přijde. A pak to prostě vypuklo. Ten večer bylo sychravo, takový ten vlezlý mráz, co studí do morku kostí. Navíc celý den mrholilo a byla mlha. Ani to ale nezabránilo lidem vyjít do ulic. A že jich tam tenkrát bylo… dvě stě padesát tisíc lidí bez ohledu na věk, vzdělání nebo společenské postavení.
Tahle demonstrace spustila vlnu dalších, větších. Během několika týdnů se stala situace pro režim VasiliaLygizaneúnosná, až celá vláda odstoupila. No a za dva měsíce už šli lidé k prvním svobodným volbám. Nestalo se tosice ze dne na den, ale sedmnáctého ledna to začalo, proto je státní svátek v tenhle den.“
Koutkem oka mrkl na vnoučata, která se zaujetím poslouchala, což ho nesmírně těšilo. „Vy tu dobu už nepamatujete, a buďte za to rádi, měli byste ale vědět, co se dělo, protože neznalost historie může mít fatální následky. A pamatujte – svobody si člověk začne vážit, až když ji ztratí.“
Muž přemýšlel, jak ladně přejít k jinému tématu, přeci jen jim nechtěl vtloukat do hlavy přehršel informací, a tak uvítal, když do místnosti vešla matka dětí. Usmála se na svého tchána, když zpozorovala, že dětem právě dovyprávěl další historku ze života s ponaučením na konci, jak měl ve zvyku.
„Giorgosi, Mino, je čas chystat se do postele,“ řekla.
„Ale nám se ještě nechce spát,“ zaprotestovaly děti.
„Jen běžte!Až si vyčistíte zuby, babička vám přečte pohádku,“ potvrdil slova své snachy a pohladil vnoučata po hlavě. „Dobrou noc.“
* * *
„Dobrý den, dovolte, abych vás přivítal v Brand Industries. Mé jméno je Vangelis Papadopoulos a budu dnes vaším průvodcem. Kdybyste měli jakýkoliv dotaz, neváhejte se mě zeptat. A teď můžeme vyrazit do našeho testovacího sálu, kde vám názorně předvedeme produkt BI-384 Train Master. Následujte mě, prosím.“
Patnáctičlenná skupina lidí, kterou tvořili především členové vládní komise pro vzdělání a neurobiologové, se vydala za delegátem firmy. Všichni prošli bezpečnostním rámem, který zároveň potvrdil platnost jejich legitimací. Brand Industries si úzkostlivě střežila svůj nový produkt, zvlášť když státní zakázka byla na spadnutí, a tak nechtěla, aby spolu s komisí pronikl k prototypům nějaký všivý reportér nebo ještě hůř špión konkurenční firmy.
Tmavovlasý, asi třicetiletý muž v pečlivě upraveném obleku prošel rámem jako poslední. Na displeji se objevilo Giorgos Marinakis, vstup povolen. Skupina se vzápětí vydala do útrob vývojářského centra.
Dveře se rozevřely a v sále se automaticky rozsvítila světla, když čidla zaznamenala lidskou přítomnost. Všichni se rozestavěli podél stěn, aby každý viděl doprostřed, kde se nalézal Train Master – v podstatě velké křeslo.
Průvodce se postavil vedle něj a spustil: „Nebudu zdržovat žádnými sáhodlouhými projevy, všechny materiály jste koneckonců obdrželi již před měsícem a jistě jste je pečlivě pročetli, takže bych rovnou přešel k praktické ukázce.“ Mírně se pousmál a pokračoval: „Kdo se chce něco přiučit? Nebude to nic velkého, pro naše účely postačí dvě minuty.“
Všichni mlčeli a kmitali očima po ostatních. Giorgos na chvíli zaváhal, pak se přihlásil. Chtěl si Train Mastervyzkoušet na vlastní kůži.
„Výborně, výborně!“ vyhrkl Papadopoulos. „Posaďte se, prosím,“ pokynul Giorgosovi, „a nechte se vzdělat – to je naše heslo. Jako ukázku jsem zvolil krátký dvouminutový program, který vám zanese do paměti životopis papeže Martina IV.“Pak nasadil statečnému dobrovolníkovi na hlavuspeciální čelenku, na paži připnul senzor životních funkcí. Zástupce firmy se zhluboka nadechl a okázale pronesl: „Sledujte a buďte součástí revoluce!“ Pak přístroj aktivoval.
Giorgosse rázem propadl do stavu podobného REM spánku. Ačkoliv to navenek vypadalo, že spí, obrazovka vedle křesla indikovala zvýšenou mozkovou aktivitu, což znamenalo, že probíhá proces učení.
Zatímco vGiorgově mozku vznikaly nové neurální spoje, Papadopoulos si neodpustil pronést významně znějící projev.„Náš nový, převratný objev přináší neuvěřitelný technický skok pro lidstvo. Již žádné biflovánípo nocích! Naše generace byla poslední, která musela vstávat ráno na osmou do školy, kde trávila hodiny a hodiny neefektivním a nudným učením, aby se to pak všechno stejně musela naučit doma. Train Master zanese potřebné znalosti pomocí neurálních transmitterůpřímo do mozku.
Kromě vštípení konkrétních informací dokáže vytvářet i komplexní souvislosti a rozvíjí kognitivní myšlení. Mimo to zvládne naučit a trénovat také veškeré motorické dovednosti.
Zkrátka – naučíte se díky němu dějiny, cizí jazyky i biologii, pochopíte matematické, fyzikální a chemické postupy a vztahy adovedete všechny získané poznatky využít v praxi.Kromě toho vásTrain Masternaučí řídit auto, vařit nebo třebatančit. To vše nanejvýš efektivně, šetrně k vašemu mozku a časově nenáročně.“
Tato vize budoucnosti učení vyvolala mezi přítomnými živou debatu. Ve směsici názorůzaznívaly obdivné i skeptické hlasy.
Giorgos otevřel oči, sundal si čelenku a postavil se. Kromě mírné závrati nic nepociťoval. Po několika vteřinách se mu vybavily všechny nově nabyté poznatky.
„Tak jak se cítíte? Mírná dezorientace je po prvním učebním procesu na místě, je to podobné, jako když si oči po ránu přivykají na světlo,“ uklidnil hoPapadopoulos.
„Nic mi není. Jen je to celé takové zvláštní… jako bych se teď hodinu intenzivně učil,“ pronesl užasle Giorgos. Ještě před chvílí ani netušil, že nějaký papež jménem Martin IV. vůbec existoval. Teď o něm věděl v podstatě všechno. Trochu ho to děsilo.Své obavy ale potlačil, protože je považoval za irelevantní. Proces prostě fungoval bezchybně, a jestli to potvrdí lékařská prohlídka, naprosto bez jakýchkoliv následků.
Celou cestu domů Giorgos přemýšlel nad tím, co se stalo. Četl celou zprávu od Brand Industries se všemi výsledky, analýzami a posudky už před několika týdny – revoluční, efektivní, rychlé, bezpečné, šetrné.Dnes to však zažil na vlastní kůži. Doktoři při kontrole samozřejmě žádné následky nezjistili, vše se tedy potvrdilo. Byl z toho pochopitelně nadšený!
Komise, která dnes viděla Train Master v praxi, dostala za úkol vypracovat odborné posudky, na jejichž základě se vláda rozhodne, zda ve školství tuto technologii zavede.
Giorgos měl vždycky rád vědu, vzdělání a nové poznatky, k smrti však nesnášel věčné memorování, na kterém byl školní systém založen. Věřil, že tahle alternativa by mohla nejen zpříjemnit žákům a studentům učení, ale také jeho proces značně urychlit a zefektivnit. A hlavně – na celé věci neshledal žádnou nevýhodu, riziko ani zvlášť závažný nedostatek.
Nyní, když se ženou čekali narození jejich syna, měl na budoucnosti další generace mimořádný zájem. Než došel ke dveřím svého domu, dospěl k jednoznačnému závěru – vypracuje kladný posudek a důrazně podpoří zavedení Train Masteru na celostátní úrovni.
* * *
Bzučáky oznámily, že se otevřely dveře do místnosti pro návštěvy. Vězni v šedivých uniformách s pouty na rukou vstoupily dovnitř, pak se vydali směrem ke svým návštěvám, sedícím u kovových stolků.
VasiliosLygizos, bývalý vůdce totalitní DLSNS vězněný již pětadvacet let za vlastizradu a další závažné politické zločiny, usedl naproti chlapíkovi v obleku.
„Jak se vám daří, vůdce?“ zeptal se starostlivě neznámý muž.
Lygizosse zamračil. „Návštěvy mám povolené jednou za čtvrt roku. Doufám, že jsem nezahodil příležitost vidět se se svými dětmi pro nic za nic. Co pro mě máte?“
Cizinec se podezřívavě rozhlédl po místnosti.
„Můžete mluvit naprosto otevřeně. Žijeme přece ve svobodném, demokratickém státě, nikdo nás neodposlouchává, to by bylo proti základním lidským právům,“ prohodil ironicky Lygizos, který neodolal žádné příležitosti vysmát se současnému systému.
Záhadný muž se trochu uklidnil, a ačkoliv stále mluvil jaksi úzkostlivě, řekl: „Jedna firma vymyslela inovativní technologii, která naleje studentům vědomosti přímo do hlavy. Právě se to zavádí do škol. Máme uvnitř našeho člověka, který je schopný dostat se do samotného jádra programu a upravit ho tak, aby všichni uzřeli pravdu.“
Opět se nedůvěřivě rozhlédl kolem, naklonil se přes stůl a ještě tišeji pokračoval: „Zařídíme to tak, aby osvícenost vaší vlády pochopili všichni. Ne jen studenti historie, ale všichni žáci a studenti, od první třídy až po vysokoškoláky. A dokonce i lidi, kteří půjdou na nejrůznější kurzy. Během pár let lidé prozřou a my se opět budeme moct dostat k moci,“ nyní už úplně šeptal, „a pak už bude jen otázkou okamžiku dostat vás odsud tam, kam patříte. Do prezidentského paláce. Demokratická lidová strana národní spravedlnosti je jednotnější než kdy dřív a stále vás považuje za právoplatného vůdce!“
Lygizos se usmál a zcela klidně pronesl: „To zní jako dobrý plán. Jestli se toho dožiju, rád se té funkce ujmu. Věřím ale, že moji následovníci, jako jste vy, budou šířit náš odkaz i po mé smrti.“
„Jistě, pane! Myšlenka třídní spravedlnosti nikdy nezemře. Éra zhoubné demokracie se chýlí ke konci.“
* * *
„Nic si z toho nedělej, Christosi, příště můžeš vyhrát zase ty. Zlepšuješ se každým úderem, dokonce už vybíráš dobře i bekhend,“ snažil se Giorgos povzbudit svého syna. Na kroužek tenisu ho přihlásil teprve nedávno, a tak se snažil, aby ho počáteční neúspěchy neodradily. „Jdi se osprchovat, já se zatím podívám, co nám máma připravila k večeři,“ mrkl na desetiletého hocha.
Místo do kuchyně však Giorgoszamířil do obýváku, kde nepatrným mávnutím dlaní zapnul televizi. Než jel syna vyzvednout, sčítání už bylo v plném proudu, nyní by již mohly být průběžné volební výsledky relevantní. Mírným pohybem ruky přepnul na veřejnoprávní kanál. Na dolní liště se stále přičítaly hlasy, sečteno však bylo už téměř devadesát procent okrsků. Giorgos se při pohledu na výsledky zhrozil a zůstal stát jako přimrazený.
DLSNS, jejíž několik desítek let trvající totalitu ukončila před téměř třiceti lety revoluce, získala ze všech nejvíce – přes 30%. Předpokládalo se, že DLSNS získá díky obecné nespokojenosti s politiky hodně hlasů, tohle číslo však bylo děsivé.To není možné, nemohl uvěřit svým očím Giorgos a znovu a znovu údaj na obrazovce kontroloval. Takhle tam stál několik dlouhých minut.
Moderátor právě shrnoval situaci po sečtení 99% okrsků s tím, že vládu bude zcela určitě sestavovat DLSNS, když do místnosti vešel Christos. „Co to je, tati?“ položil zvídavou otázku, ukazujíce na grafy.
„Zapomnětlivost národa v praxi, Christosi. Lidé se nepoučili z vlastní historie,“ pronesl smutně Giorgosjakoby duchem nepřítomně a vybavil si dědečkova slova.…měli byste vědět, co se dělo, protože neznalost historie může mít fatální následky. A pamatujte – svobody si člověk začne vážit, až když ji ztratí.
Pak si ale uvědomil, že jeho svědomí je čisté – svého volebního práva využil, víc udělat nemohl. O vítězství DLSNS rozhodli jiní.
Úsečným gestem vypnul televizi, usmál se na svého syna a odebral se do kuchyně se slovy: „Tak a teď si dáme konečně tu večeři. Kolik chceš knedlíků?“
* * *
„Třicet tři procent není vůbec špatný výsledek! Zvlášť když se jedná o skoro třísetprocentní nárůst od minulých voleb,“ přivítal Lygizosv místnosti pro návštěvy neznámého muže, který ho přišel opět navštívit. „Příště už budeme sestavovat jednobarevnou vládu,“ dodal sebejistě.
Neznámý nejprve několik vteřin napjatě poklepával prsty na desku stolu, pak nasucho polkl a řekl: „Vůbec nechápeme, jak je to možné. Pojistka v tom vědomostním systému je totiž důmyslnější, než jsme předpokládali. Vlastně je prý téměř… dokonalá. Náš kontakt uvnitř se pokusil do systému nabourat, ale nešlo to. Chápete? Ten plán nám nevyšel!“ Poté, co svému vůdci sdělil tento fakt, připravil se na rozčilenou reakci.
Lygizos však odpověděl se stejným klidem jako vždy: „Ale to je jednoduché. Prostě nás lidé volili podle svého svobodného rozhodnutí. Získáváme přízeň voličů, to je nezvratný proces. Možná byste ho bývali urychlili, ale na tom ve výsledku vůbec nesejde. Naše éra se nezadržitelně blíží.“
Amatérske príbehy 