František Kopřiva: Dvě Slova


Dvě slova

 

Noc co noc mě to straší. Nebylo to žádný podepsání smlouvy, ale dvě zatracený slova, co změnilo svět víc, než většina předchozích dějinných mezníků dohromady. Dvě slova!

Dveře se rozlétly a z ponuré chodby se vynořil muž v šedém baloňáku. Vešel do potemnělé místnosti, jejíž jediné osvětlenípředstavovala lampa vrhající kužel světla na bílou tabuli, u níž stála postarší žena s fixem v ruce. O kus dál, ve stínu se rýsovala silueta další postavy sedící v křesle.

„Stephene, přišel jsem, jak nejdřív to šlo,“ řekl udýchaný muž.

Ozvalo se tlumené pípnutí. „Děkuji, že jsi přišel, Briane,“ pronesl syntetický hlas.

„Já jsem doktorka Alexandra Dunbarová,“ představila se žena.

„Kdybyste nebyla doktora, těžko byste pracovala po boku Stephena Hawkinga,“ podotkl trochu uštěpačně příchozí a nabídl jí ruku, „Brian Greene, doktor Brian Greene.“ Usmál se.

Dunbarová jeho žert přešla takřka neznatelným zavrtěním hlavy. Brian se zahleděl na tabuli a přejel všechny rovnice pohledem.

„Tak co pro mě máš za převratné novinky?“ zeptal se po půl minutě.

Opět krátké pípnutí. „Prohlédni si ty rovnice pozorně. Myslím, že jsem přišel na to, proč nám nevychází sjednocení strunových teorií IIA, IIB a HE. Vydali jsme se špatným směrem,
M-teorie počítá s existencí supersymetrie a ta zase počítá s jedenácti dimenzemi.“

Greene si přizvedl tabuli, aby měl jednu z rovnic na úrovni očí, a zase s jistou dávkou sarkasmu v hlase prohodil: „Řekni mi něco, co nevím.“

„… deset prostorových rozměrů a jeden časový nestačí. Domnívám se, že časové jsou dva,“ pokračoval hlasový syntetizátor.

Brian svraštil obočí a naklonil hlavu. Hawking tentokrát postupoval značně nekonvenčně, ale na první pohled to vycházelo. Greene vždy obdivoval jeho extrémně dobrou představivost.

„Dobrá, podívám se na to,“ povzdechl si Brian.

„Děkuji, kolego,“ ozvalo se z reproduktorů na Hawkingově křesle.

Vědcova asistentka zvedla ze stolu složku čítající desítky listů. „Tady to máte,“ řekla stroze.

 

* * *

 

Pouliční prodejci se spakovali se západem slunce, a když začalo mrholit, z ulic se vytratili i všichni ostatní. Mladý, statný muž na motorce se řítil mezi sudy a jiným harampádím, co se povalovalo na silnicích. Musel si pospíšit, chvíli zaváhal a pak prudce zabočil doprava, do temného průjezdu. Nyní mu byl jediným zdrojem světla reflektor na jeho stroji. I tak sem tam zahlédl koutkem oka bezdomovce, kteří seděli nebo leželi pod parovodem, kde si vybudovali provizorní přístřešky.

Možná jim to poskytlo pocit bezpečí… možná dokonce naději, ale ve skutečnosti jim zbývá pár týdnů, maximálně měsíců. Bolestivých měsíců. Mladík se ovládl, přestal cukat očima do stran a dvouválec pod sedačkou hlasitě zavil, jakprudce přidal plyn.

Vyjel přímo proti nemocnici. Zaparkoval na chodníku před vchodem, připnul motorku k zábradlí a rychlým krokem se vydal ke vchodu. Před nemocnicí stál hlouček lidí, všichni vypadali zoufale.

Jedna žena s dítětem v náručí motorkáře oslovila: „Prosím. Nemám na zaplacení, dcera potřebuje doktora,“ z očí jí vyhrkly slzy. „Prosím,“ hlas se jí zlomil.

„Promiňte,“ řekl soucitně muž, ale nezastavil se.

Vždycky tu stojí lidé a žádají o pomoc. Málokdo má ale peníze navíc a ještě méně lidí neobstojí v morálním dilematu, komu pomoci. Dětem? Starým lidem?

Za dveřmi stáli dva muži v uniformách se samopaly přes rameno. Zastavili ho.

„Váš občanský průkaz, dozimetr a vstupní poplatek, prosím,“ vyzval ho jeden z nich.

Motorkář shodil kapuci, opatrně si sundal roušku a po omytí houbou i pláštěnku. Pověsil je na věšák, přistoupil k mužům a dal jim vše potřebné. Když jednomu z nich podával dozimetr, podíval se na displej. Při té divoké jízdě schytal dvoudenní dávku.

Zatímco první strážný přepočítával peníze, druhý si prohlédl měřidlo ozáření a průkaz, pak mu obojí vrátil. „Vítejte v irkutské nemocnici, pane Grigorjeve.“

Anatolij Grigorjev se přiřítil k recepci a zeptal se, kde se nachází porodní sál. Proběhl chodbou až k lesklým, kovovým dveřím.

„Tam nesmíte!“ zarazil ho ve dveřích doktor.

„Jsem manžel paní Grigorjevové,“ vyškubl se z jeho sevření a proklouzl na sál.

Ležela na porodním lůžku, kolem pobíhali doktoři a zdravotní sestry. Přistoupil k ní, klekl si a chytil ji za ruku.

„Jsi v pořádku, lásko?“ vrhl na manželku ustaraný pohled.

„Miláčku, přijel jsi,“ řekla potichu, avšak něžně,„bála jsem se. Jsem ráda, že jsi tady.“ Velká slza jí stekla po tváři. Pak omdlela.

Celé prostěradlo bylo nasáknuté krví a pohledy nemocničního personálu Anatolého děsily. Někdo ho chytil pod pažemi a odtáhl ho na chodbu. Chtěl u ní zůstat. Dostalo se mu jen upozornění, že na sál nesmí vstupovat.

Vůbec nevnímal čas, seděl tam snad hodinu. Zatraceně dlouhou hodinu.

Křídla dveří se najednou rozestoupila a ven vyšel viditelně vyčerpaný doktor, asi ten, co ho odvlekl pryč. Sundal si zakrvavené gumové rukavice, zahodil je do koše na nemocniční odpad a přisedl si vedle na lavici.

„Pane Grigorjeve, je mi to hrozně líto… vaše manželka… i váš,“ hlas se mu zadrhl, nadechl se, vydechl a s nehranou lítostí v hlase pokračoval, „i váš syn…“ zavrtěl hlavou. „Upřímnou soustrast, pane,“ dodal, mírně ho poplácal po rameni a odešel.

V té chvíli se Grigorjevovi zhroutil svět před očima, část jeho samého tu dnes také zemřela. Oficiální diagnóza zněla „Udušení v důsledku vrozené vady“, u matky „Vážné komplikace při předčasném porodu“.

 

* * *

 

            V tomhle světě se nedá žít. Země je zamořená, ekosystémy se hroutí. K čertu se mnou! Já nejsem důležitej. Ale nechci, aby se děti rodily do tohohle. Pokud se tedy vůbec narodí živé. Prej jsem nejlepší… nejlepší z jejich kandidátů. Teď mám šanci to změnit!

Bláto se rozstříklo pět metrů na obě strany, když do něj vjela mohutná kola obrněného transportéru. Krátce nato zastavil před ocelovými vraty betonového bunkru. Zadní dveře se rozevřely a ven vyskočili dva muži v pláštěnkách s rouškou na obličeji a vojenskými vaky, zabalenými v igelitových pytlích, přes rameno. Hned, jak za sebou zabouchli, armádní vozidlo prudce vyrazilo zpět po polní cestě. Jeden z mužů zabouchal na vrata. Reproduktor vedle dveří třikrát cvakl.

„Major Vladimir Serebrjakov, identifikační číslo: 085532,“ zvolal muž, „vedu našeho hosta.“

Pancéřová vrata se pomalu otevřela, muži v pláštěnkách vešli dovnitř. Dveře s kovovým zaduněním dosedly zpět na místo. Před nimi stál chlapík v uniformě, pokynul jim, aby ho následovali a odvedl je k dalším dveřím. Vlastně to byl válcovitý výtah s olověnými stěnami. Otočil se tak, aby příchozí mohli vstoupit vyříznutou částí dovnitř, a pak se stočil zpět. Jeli asi půl minuty směrem dolů.

Vystoupili do úzké chodby, voják, který je byl přivítat, pokračoval dál, oba příchozí zůstali stát. Ze stropních rozprašovačů se spustila hustá mlha – relativně účinný roztok redukující záření zachycené na oblečení. V další místnůstce odložili pláštěnky, roušky a kryty na vaky.

A konečně skrze další olověné dveře do velké kruhové místnosti. Po obvodě seděly u počítačů dvě desítky lidí, uprostřed na vyvýšeném stupni seděli další čtyři. Ve vedlejším sále se nacházela jídelna, odkud se dostali další úzkou chodbou do malé, provizorní kanceláře, původně pravděpodobně skladu munice. V křesle seděl vysoce postavený armádní důstojník.

„Vojín Anatolij Grigorjev se hlásí do služby, pane!“ ohlásil se ukázkově voják a energicky zasalutoval.

Plukovník Berojev pozvedl zrak a přejel mladého muže pohledem. „Uberte, Grigorjeve. Sám jste se přihlásil. No… přijal naši žádost. Chci, abyste věděl, že vás nikdo do ničeho nenutí. Je to ilegální, takže když se něco zvrtne, čeká nás všechny popravčí četa. A když se to povede, už se nevrátíte. Jste si toho vědom, synu?“

„Ano, pane,“ přikývl Anatolij a ubral na hlase.

„Tak mu ukažte tu naši bandasku,“ koutky plukovníkových úst se mírně nadzvedly.

Serebrjakov zavedl mladého vojáka přes půltucet dalších místností do jedné opravdu velké. Většinu jejího prostoru zabírala železná kupole. Ze dvou stran vyčnívaly dva menší výklenky. Od zdí bunkru k vrcholku báně vedly dvě trojice žlutých trubek. Kruhový průlez, podobný těm v ponorkách, byl otevřený.

„Ještě probíhají různé úpravy,“ vysvětlil major, když si všiml tázavého výrazu v Anatolého tváři.

Vojín tomu kusu plechu nerozuměl, tak se raději moc nevyptával. Jediné, co věděl, bylo to, že před pár lety přišli Stephen Hawking a Brian Greene s teorií cestování v čase. A k úžasu všech jim to ostatní vědci potvrdili. Od té doby se teoretičtí fyzikové nezabývali prakticky ničím jiným. Když dali hlavy dohromady (ale prý použili i starší rovnice, třeba Higgsovy a Feynmanovy), navrhli dokonce teoretický způsob, jak v čase cestovat.

Samozřejmě byly jakékoliv experimenty striktně zakázány. Těm zatraceným rovnicím rozumí pár lidí na světě, přesto se někteří z nich rozhodli nezůstat jen u výpočtů a spolu s dalšími nadšenci se pustili do práce. Někteří z těch nadšenců jsou lidé s dobrými kontakty, takže obstarali takřka vše potřebné. Jednoduše – začali v utajení konstruovat nefalšovaný stroj času.

* * *

 

Anatolij si strkal do úst jeden velkýkousek za druhým a pochvalně mlaskal: „Ty řízky z krav jsou fakt dobrý. V životě jsem nic lepšího neměl.“

Major Serebrjakov si nepřidal, takže už jen popíjel vodu. „Říká se tomu hovězí. Jo, je to luxus. Bohužel krávy to odnesly jako jedny z prvních. Dostaly smrtelnou dávku po pár obědech,“ zlehčil situaci trochou černého humoru.

Kdežto lidi začali umírat až po pár týdnech, nepočítaje ty statisíce, co byly zabity přímo v epicentrech. A mnoho z těch, které nezabily ani ozónové díry, ještě zemřelo při občanských válkách, nepokojích a rabováních. Nastalou anomii se podařilo uklidnit až za několik měsíců, ale stejně byste těžko hledali na Zemi bezpečné místo. Tam, kde je půda zamořená se moc dlouho vydržet nedá, a africké a jihoamerické státy přistěhovalce doslova zotročujou.

            „Ale teď je začínaj chovat v Austrálii.Nastudoval jste materiály, které jsme vám poskytli na cestě sem?“ vytrhl vojína z toku myšlenek major.

Anatolij spolkl sousto a odvětil: „Asi desetkrát. Pokud se vše zdaří, ocitnu se tři metry od Sergeje Volkova, osm minut před tím, než senzory zahlásí start amerických raket. Svoji věrohodnost podepřu údaji o jeho životě, největší pákou pravděpodobně bude informace o tom, že jeho žena čeká dítě, což v té době nikdo kromě něj nevěděl.“ Při těchto slovech ucítil nepříjemné mrazení v žaludku, tak raději pokračoval. „Kdyby to nezabralo, omráčím ho a pokusím se oblafnout lidi v generálním štábu za pomoci Volkovova identifikačního kódu.“

„Výborně, vidím, že jste připraven,“ pochválil ho Serebrjakov.

Vojín se napil a odnesl tác s prázdným talířem k okénku. Poté se rozloučil se svým nadřízeným (ačkoliv tato buňka byla utajená a fungovala nelegálně, považoval všechny kolem s vyšší hodností za nadřízené) a odešel z kantýny. Prošel několika dílnami, kde se podle všeho ještě včera usilovně pracovalo, skladištěm, školícím sálem, až do koridoru ubikací. Vyhledal ocelové dveře s bíle načmáraným číslem 603, svůj pokoj. Klapl vypínačem a malou místnůstku,čtyři krát čtyři metry, osvítilo slabé stropní světlo. Vybavení tvořila nízká palanda, která už leccos zažila, úzká kovová skříňka a malý dřevěný stolek s dřevěnou židlí.

Jeho zavazadlo leželo vedle postele, jeden voják mu ho sem ještě před večeří donesl. Stejně ho už nebude potřebovat – byl si moc dobře vědom, co bude muset v případě úspěchu i neúspěchu udělat. Jen mrtvola nemůže způsobit žádné další časové paradoxy.

Lehl si a dočetl svou oblíbenou knihu. Po dvou hodinách a sto dvaceti stránkách byl už unavený. Odložil knihu, přešel k vypínači, zhasl a vrátil se do postele, kde ještě chvíli přemítal. Byl nervózní, ne však proto, že zítra téměř jistě zemře, ale protože se bál neúspěchu.

Potlačil obavy a za chvíli usnul.

 

* * *

 

Ještě v polospánku se natáhl a vypnul budík. Posadil sea chvíli přemýšlel, jaké to bude změnit běh dějin, úplně přetvořit časové kontinuum celých desetiletí. Dnes zabrání třetí světové válce.

Oblékl se a vyšel ze dveří svého skromného příbytku. Zatímco pomalu kráčel k umývárně, několikrát ho po cestě zastavili neznámí muži a ženy a chtěli si s ním potřást rukou. Otočil kohoutkem a omyl si obličej studenou vodou. Podíval se do zrcadla a nakrčil obě obočí.

„Zvládnu to!“ povzbudil sám sebe nahlas.

Když vešel do jídelny, čekalo tam na něj překvapení. Osádka bunkru mu připravila malou rozlučkovou party. Po snídani mu plukovník Berojev osobně nalil do velkého panáka nefalšovanou ruskou vodku.

„Na zdraví!“ přiťukli si společně.

Obrátil do sebe obsah sklenky, poděkoval a šel se připravovat.

Převlékl se do uniformy, nasadil si vestu, do sumek nastrkal vše potřebné – zásobníky, müsli tyčinky, tlakový obvaz, tabletu poslední záchrany, krátké lano a další povinnou výbavu. Ve skutečnosti to ale nehodlal využít. Zkontroloval, zda funguje tablet, zandal ho do kapsy a zapnul zip. Na levé straně opasku připnul čutoru s vodou, na pravé pouzdro, do kterého hned nato vložil svou berettu ráže 9mm. Na levé zápěstí přicvakl hodinky.

Ještě dvakrát výbavu zkontroloval, a když se ujistil, že má vše, sedl si na postel a ze své tašky vytáhl fotografii. Chvíli na ní hleděl a pak ji přitiskl ke rtům.

Promiň, že jsem to nedokázal. Slíbil jsem, že tě ochráním, a nedokázal jsem to. Selhal jsem, ale teď to napravím… tohle všechno napravím, řekl v duchu Anatolij a odložil fotku své ženy zpět do vaku.

Vstal, zhluboka se nadechl a vyrazil vstříc největšímu dobrodružství a zároveň nejdůležitějšímu úkolu svého života. Propletl se chodbami bunkru, až došel do místnosti s bandaskou, jak tady stroji času všichni říkali.

Dvě desítky inženýrů prováděly poslední kontroly výpočtů i stavu přístroje.

„Ahoj, Anatolij,“ přiskočil k němu jeden velice mladý technik, „generátor rušivého pole se zahřívá a vypadá to, že funguje. To je ta lehčí část, zastavit vibrace strun, obtížnější je rozvibrovat je tak, jak potřebujeme, aby se v daném prostoru obrátil tok času a ty ses ocitl ve správném prostoru a čase.“ Když si všiml, jak se Grigorjevovi rozšířily zorničky, rychle dodal: „Ale neboj, naše výpočty jsou bezchybné.“

Přesně tohle nechtěl Anatolij slyšet. Chystali se poslat všechny atomy jeho těla do jiného času na jiné místo, a ujištěním mu má být „naše výpočty jsou bezchybné“. Kdy že to naposledy slyšel?

„Á, náš pan cestovatel,“ přerušil tok trudných myšlenek Berojev.

„Jsem připraven, pane,“ v poslední chvíli si uvědomil, že plukovník nemá rád standardní vojenský protokol, a nezvýšil při posledním slově hlas.

„Vše v zeleném, jsme připraveni,“ ozvalo se od jednoho z kontrolních panelů. Z kupole vylezli technici a poslední přidržel kruhový poklop a pokynul rukou na znamení, že Anatolij může dovnitř.

Plukovník se narovnal a zasalutoval. „Hodně štěstí, synu.“

Anatolij pozdrav opětoval, vydržel deset vteřin a ruku pomalu spustil. Otočil se ke stroji času a vykročil. Vtom přiběhl major Serebrjakov.

„Málem bych zmeškal tvůj…“ nenacházel vhodná slova pro cestování v čase,„přišel jsem ti popřát šťastnou cestu,“ nabídl mu ruku udýchaný kolega.

Potřásli si rukama a Anatolij kývl hlavou. Pak se chytil madla nad průlezem, skrčil nohy a přehoupl se dovnitř. Průlez se uzavřel.

Voják se nacházel se v odstíněném prostoru, kde za okamžik přestanou fungovat fundamentální zákony kvantové fyziky… i fyziky klasické. Cívky ve stěnách kupole začnou generovat záření, které změní normální chování jednorozměrných strun. Ačkoliv zůstanou všechny částice uvnitř ve své formě a na svém místě, Anatolij se přesune o několik set kilometrů v prostoru a desítky let v čase. Konkrétně o třicet šest let, do roku 1980.

Uvnitř byla naprostá tma, povrch stěny musel být jednolitý, protože se přenese vše, co se nachází v odstíněném prostoru – člověk, jeho výbava a samozřejmě vzduch. Plášť bandasky se skládal z mnoha vrstev, v nichž se dělo něco nad Grigorjevovo chápání. Po střední škole se fyzikou už nezabýval, respektive jen tou částí, která je potřebná ve vojenství.

Stál v té tmě a absolutním tichu už nejméně pět minut a stále se nic nedělo. Mělo ho to přenést ani ne minutu po uzavření poklopu. Začaly se ho zmocňovat obavy, že je něco v nepořádku. A každou vteřinou gradovaly.

„Haló! Co se děje?“ zavolal, aniž by čekal odpověď, byl si moc dobře vědom, že ho nikdo nemůže slyšet.

Vtom zapraskal reproduktor. Anatolij sebou škubl, opravdu se domníval, že v dokumentaci stálo, že uvnitř nejsou ani světla, ani komunikační zařízení. Ale čert vem dokumentaci, hlavně, že může mluvit s někým venku.

„Máme tady velký problém. Jeden ze systémů se pokazil, hází nám to chyby a… a vaše mise může být ohrožena, může vás to zabít. Ale je v tom háček, když to přerušíme, zcela jistě se podělají další systémy a už to nikdy nemusíme zprovoznit,“ napjatý plukovníkův hlas se odrážel od kovové stěny.

Anatolému se sevřel žaludek a v krku se mu udělal knedlík. Najednou cítil neskutečnou úzkost a ta všudypřítomná tma mu moc nepomáhala. Pak se ale vzchopil, stejně šel na sebevražednou misi a nemůže zahodit tuhle příležitost. Do smrti by toho litoval. Byl odhodlaný to zkusit.

Rozechvělým, ale odhodlaným hlasem zvolal: „Nechte to běžet! Risknu to!“

Čekal a každou další vteřinou se mu do krve vyplavoval další adrenalin. Pak se otevřel poklop.

V kruhovém otvoru se objevila Serebrjakovova hlava. Usmíval se.

Gestem naznačil, aby Anatolij vylezl ven, a řekl: „Pojď. Tohle byl jen test.“

Když se protáhl ven, zavřeli za ním poklop a major pokračoval: „Museli jsme si být jistí, že jsi loajální. Promiň, pravděpodobně jsi zmatený, ale museli jsme se přesvědčit, že do toho opravdu chceš jít. Máme totiž podezření, že nás špehují. Naposledy před týdnem nám přišlo echo od našeho kontaktu na velitelství, že vystopovali jednu z dodávek, která nám vezla nějaké součástky, a chystají se ověřit si svá podezření. Nemáme mnoho času.“

Adrenalin se pomalu vstřebával a dech se mu zklidňoval, přesto měl Anatolij co dělat, aby se mu nepodlomila kolena.

„Jo, chápu. Pravděpodobně jsem tím vaším testem věrnosti prošel. Takže… kdy to proběhne naostro?“ nadzdvihl pravé obočí a kývl za sebe, k maketě stroje času.

„Pravá bandaska je v Pákistánu, v regionu Sindh,“ oznámil věcně plukovník. „Vyrážíme hned. Nahoře čeká odvoz,“ otočil se a svižně kráčel ke dveřím.

Grigorjev a major Serebrjakov ho následovali. Po cestě se k nim připojila ještě šestice vojáků, kteří přinesli výbavu i Berojevovi a majorovi. Ujistili se, zda mají na klopách připevněné dozimetry, oblékli si vyčištěné antiradiační obleky, nasadili brýle, rukavice a roušky. Nakonec vysoké pevné boty. Prošli úzkou chodbou k olověným vratům. Za nimi nastoupili do výtahu, který je vyvezl na povrch. Před nadzemní částí bunkru už čekal transportér. Nasoukali se dovnitř a vozidlo se rozjelo ještě, než zabouchli zadní dveře.

Následovala dvouhodinová jízda výmoly na něčem, čemu se jen stěží dalo říkat polní cesta. Vystoupili uprostřed pustiny, ostrý vítr zvedal prach z erodované půdy. Plocha nízké traviny se táhla, kam oko dohlédlo. Jedinou známkou civilizace v této bohem zapomenuté stepi byl armádní dvouvrtulovýhornoplošník.

Osádka transportéru přestoupila do letounu, řidiči zaujali místo pilotů a nahodili turbovrtulové motory. L-410 Turbolet se dal do pohybu, pomalu se rozjel po uhlazeném povrchu celiny, který vojenskému stroji posloužil jako provizorní startovací dráha. Muži v pilotní kabině zatáhli podvozek a navedli letadlo na jihovýchod.

Po hodině letu začaly všechny digitální dozimetry výstražně pípat. Anatolij se znepokojeně podíval na displej. Čísla udávala poměrně vysokou dávku oproti normálu. Počítal s tím, že v letadle schytá vyšší dávku ozáření, ale tohle se mu přestávalo líbit.

„Zaprvé: nemáme čas ani palivo na oblétávání Číny, musíme ji přeletět. Z toho plyne druhá věc, a to sice, že se právě nacházíme pod Velkou čínskou ozónovou dírou. A za třetí: nařídil jsem pilotům, aby se drželi ve vyšší letové hladině. Opravdu, paliva je málo,“ ospravedlnil se Berojev.

V pilotní kabině byla situace ještě o poznání horší. Střelka kompasu se zbláznila, vysílačka přestala fungovat a elektromagnetické pole znemožňovalo činnost veškeré elektroniky na palubě.

„Sakra, vypadly všechny senzory,“ zaklel jeden z pilotů.

Vstal ze svého křesla a přešel dozadu. Otevřel kryt rozvodné skříně a uzavřel přívod proudu do všech nepotřebných přístrojů. Od teď se musí spolehnout jen sami na sebe. Pak otevřel dveře a vešel do prostoru pro pasažéry.

Opřel se o neobsazenou sedačku a zvýšil hlas: „Vypněte všechny elektronické přístroje, jinak se uškvaří. Rychle!“

Pak se otočil a vrátil se zpět do kabiny.

„Regulaci přívodu paliva jsem přepnul do manuálního módu, od teď jen hydraulika,“ oznámil muž držící knipl a sundal si sluchátka.

Stmívalo se a první večerní stíny začaly kdesi dole olizovat zdevastovanou Čínu. Mrtvá města zela prázdnotou a z kdysi úrodných rýžových plantáží se staly močály zamořené radiací.

Po několika dalších hodinách se L-410 snesl mezi kopce a chystal se na přistání. Dvě řady po deseti světlech označovaly přistávací plochu. Letadlo se při dosednutí na provizorní ranvej otřáslo a zabrzdilo.

Anatolij zkontroloval data na svém dozimetru. Pěkně to nad Čínou schytali, ale nyní už čísla vypadala daleko přátelštěji.

Na místě už čekaly dva džípy, do kterých bez větší slovní výměny nastoupili. Dva vojáci zůstali hlídat letadlo. Ostatní jeli necelých dvacet minut po asfaltové silnici, až dojeli do malého městečka při úpatí nějaké třítisícovky.

V ulicích se po setmění nevyskytovalo mnoho lidí, takže si džípů všimlo nanejvýš několik tuláků. Zastavili před starou, oprýskanou budovou. Někdo otevřel vrata a terénní vozy zajely do dvora.

„Plukovníku, vítejte,“ rozpažila ruce žena, podle přízvuku Ruska, pak přejela pohledem zhruba třicetiletého vojáka, „a vy musíte být vojín Grigorjev. Chci, abyste věděl, že si tady všichni vážíme toho, že jste se přihlásil na tuhle misi.“

Berojev si odkašlal a ujal se slova: „Fajn, seznámení máme za sebou a teď přejděme k tomu nejdůležitějšímu.“

Žena luskla prsty a otočila se ke dveřím do budovy: „Pojďte za mnou.“

Ani ne vteřinu potom se z ulice ozvalo kvílení pneumatik. Chlapík, co otvíral vrata, poplašným hlasem zavolal: „Našli nás! Všichni do zbraně! Zaujměte obranné pozice!“

Další zavytí pneumatik, dusot těžkých bot dopadajících na asfalt, impulzivní výkřiky jejich velitele.

Anatolij vběhl za ženou do budovy, následován majorem a plukovníkem. Venku se začalo střílet.

„Rychle připravte bandasku! Dmitrij, nažhavte cívky!“ vyštěkla žena rozkazy, „Igore, nahoďte všechny systémy, chlazení, odstínění, klimatizaci!“ obrátila se na šéfa druhé skupinky techniků. „A vy, Anatolij, připravte se na transport.“

Palba z automatických zbraní přehlušila další pokyny a výkřiky. Někde na dvoře vybuchl granát. Střelba se na malý okamžik utišila.

„Jak jsme předpokládali, našla nás ruská armáda. Je jich strašně moc! Potřebujeme posily!“ ozvalo se z vysílačky.

Grigorjev popadl samopal, který stál opřený o stěnu a vyrazil po schodech dolů.

„Kam to sakra jdete?!“ vykřikl plukovník.

Anatolij se zastavil a otočil se. „Stejně tu jsem teďka k ničemu. Musíme získat čas, aby stihli nahodit stroj.“

Seběhl do přízemí a rozhodl se nepoužít vchodové dveře. Přeběhl do vedlejší místnosti, pažbou roztříštil sklo a proskočil oknem ven. Skrčil se za zídkou a vyhodnocoval situaci. Několik obránců již padlo, více ztrát měli sice zatím útočníci, avšak už se jim podařilo vyhodit do vzduchu bránu a část zdi.

V prostoru za vraty vybuchla dýmovnice a okamžitě zaplavila prostor kolem hustým mračnem. To jim poskytne dostatečné krytí, aby pronikli dovnitř.

Anatolij využil situace, kdy ani jedna strana nemohla střílet, a přeběhl za roh jedné garáže. Vykoukl. Vítr postupně odvál většinu dýmu a v řídnoucím oparu se začala rýsovat silueta těžkého kulometu. Trasírky stopovek pročísly vzduch a hvízdání střel zlověstně oznamovalo, že střelec minul jen o desítky centimetrů.

Skrčil se, střely se zavrtávaly do cihel nad jeho hlavou. Oddrolené kamínky se rozlétly všude kolem. Anatolij udělal úkrok a opatrně vykoukl za roh. Přiložil pažbu k rameni, zamířil a stiskl spoušť. Po třech vteřinách ukazováček uvolnil a spustil hlaveň dolů. Neminul.

Voják se zapotácel a padl na zem. Jeho místo u kulometu však rychle zaujal další muž. Grigorjeva opět kopla pažba do ramene a sledoval, jak další dávka z jeho zbraně zasáhla cíl. Voják plížící se podél zídky dopadl tvrdě na kolena, stihl ještě přiložit ruku k místu, kde kulka prošla skrz, a pohlédnout na svou zakrvácenou dlaň. Pak padl obličejem k zemi.

Výbuch granátu, křížová palba nepřátel, další výbuch, kusy betonu a šrapnely svištěly všude kolem… obránci už dlouho nevydrží.Grigorjev ucítil silné bodnutí v pravém rameni. Podíval se na to místo a uviděl, jak se krev rozlévá z pod roztržené látky. Vtom ve vysílačce luplo a ozvala se tolik očekávaná novina.

„Bandaska připravena! Pohni zadkem, Anatolij!“

Rychle přebíhal od stromu ke stromu, kryl se za autem a pak se plazil mezi kontejnery, až se dostal opět k tomu oknu. Chytil se za parapet a vytáhl se nahoru. Schody bral po třech. Těsně za ním doběhli i zbylí spolubojovníci. Přibouchli dveře a přisunuli k nim velkou, těžkou skříň.

„To je na chvíli zdrží. Vlez dovnitř!“ žena nespouštěla oči z monitoru a prsty kmitala po klávesnici.

Grigorjev se protáhl kruhovým otvorem do kupole, ale když za ním chtěli zavřít, zarazil poklop rukou. „A co vy? Jak se odsud dostanete?“ zeptal se, ačkoliv věděl, že nemají šanci.

Plukovník přehodil přes hlavu řemen od svého samopalu, takže zbraň nyní držel jen v jedné ruce, vytáhl prázdný zásobník, zacvakl nový a natáhl.

Pak se podíval mladému vojákovi rovnou do očí: „Tenhle stroj nesmí nikomu padnout do rukou. Ani nepřátelům, ani naší armádě. Bůhví, co by provedli. Už my se pouštíme do něčeho, s čím by si lidé neměli zahrávat. Osobně se postarám, aby první použití bandasky bylo také posledním.“ Vytáhl z kapsy výbušninu TNT s připevněnou rozbuškou.

„Ne!“ vykřikl Anatolij, ale jeden z techniků do něj strčil, on zavrávoral a poklop se uzavřel.

Octl se v naprosté tmě. Jediné, co slyšel, byl tlukot vlastního srdce.

Až teď si vzpomněl, že je zraněn, a uvědomil si, že pravděpodobně ztrácí dost krve. Opřel se o stěnu a pomalu se sesunul na zem, držíce se za pravé rameno. Ze sumky na vestě vytáhl injekční stříkačku, stáhl plastový kryt a zabodl jehlu do stehna. Vymáčkl do svého krevního oběhu celý obsah – koktejl látek zabraňujících infekci, tlumících bolest a látek povzbuzujících. Zahodil stříkačku stranou a z kapsy vytáhl tlakový obvaz. Rameno se jednou rukou, poslepu těžko obvazuje, ale pomohl si zuby, takže krvácení snad zmírnil.

Najednou pocítil mírné chvění a za pár vteřin přestal cítit zemskou tíži. Pomalu se odlepil od podlahy kupole a vznesl se do výšky. Prudce máchl rukou ve snaze zachytit se stěny. Tento neuvážený pohyb ho však uvedl do nekontrolovatelné rotace.

Už pozastavili vibraci strun zodpovědných za gravitaci – první fáze transportu. To, že tohle vnímá, svědčí o tom, že výpočty byly správné. Kdyby totiž udělali chybu a zastavili například vibraci všech strun, zrušili by i silnou a slabou jadernou sílu a všechny molekuly v odstíněném prostoru by se rozpadly na atomy.

Narazil do stropu, kde svůj pohyb ustálil a zůstal se vznášet v nulové gravitaci. Opět pocítil chvění, zatočila se mu hlava a prudce dopadl na zem…

Zatmělo se mu před očima a také prostřelené rameno o sobě dalo po nárazu vědět. Přetočil se na záda, promnul si oči a protáhl krk. Zrak se mu vrátil.

Nacházel se přesně na místě určení, na Velitelství sovětské sítě vojenských družic. To, co viděl, se přesně shodovalo s fotografiemi a plánky, které byly v dokumentaci.

Postavil se na nohy a nejistými kroky přešel k jednomu z kontrolních panelů, výstražné světlo bylo zatím neaktivní. Pak si všiml hodin na stěně. Ukazovaly šest hodin, osmatřicet minut.

Poplach byl vyhlášen ve čtyřicet pět, velitel informace vyhodnotil a předal do generálního štábu hlášení o vypuštění raket Spojenými státy. V padesát pět byly vypuštěny rakety z Československa a Čukotky. Jenže v sedm hodin a pět minut, kdy měly americké rakety dopadnout na sovětské cíle, se nic nestalo. Bylo pozdě, naše rakety na deaktivační kódy nereagovaly a zasáhly vojenské cíle v USA. A pak už se to vezlo…, shrnul si Anatolij stručně, jak začala Třetí světová válka nebo Bleskový jaderný konflikt, jak se válce přezdívalo.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil asi pětatřicetiletý muž ostrých rysů, podle nášivek na ramenou major Armády Svazu sovětských socialistických republik. Grigorjev vyčkával.

„Co tu děláte,“ podíval se na místo, kde by se měly nacházet Anatolého výložky, „vojáku?“ zeptal se hrubým hlasem, který se hodil k jeho tváři.

„Major Sergej Volkov? Rád vás poznávám. Pozorně mě poslouchejte, jestli se nechcete dostat do učebnic dějepisu za velmi nelichotivý čin. Mé jméno je Anatolij Grigorjev, vojín Anatolij Grigorjev a přišel jsem… vrátil jsem se z roku dva tisíce šestnáct. Vím, zní to šíleně, ale je to pravda,“ pronesl příkladnou ruštinou.

Volkov probodl drzouna pohledem a už sahal po sluchátku, aby zavolal ostrahu.

„Počkejte! Říkám pravdu. Jste v armádě od svých osmnácti, vyrůstal jste v městečku Kotlas, jižně od Archangelsku se svou matkou, váš otec padl v bitvě u Stalingradu, když vám byli dva roky,“ snažil se ho přesvědčit o své věrohodnosti.

Major stáhl ruku zpět a zíral na Anatolého.

„A vaše žena čeká dítě. Narodí se za sedm měsíců. Bohužel ztratí otce stejně brzy, jako jste ho ztratil vy. Zastřelíte se pár týdnů po jeho narození, protože neunesete následky svého rozhodnutí,“ vyrazil ze sebe Grigorjev.

„Jak… jak to všechno víte? Kdo jste?!“

Anatolij přešel k Volkovovi a položil jednu ruku na řídící panel. Opět ho bodlo v rameni, začala se mu točit hlava.

„Není důležité, kdo jsem, ale co vám říkám. Za šest minut,“ otočil se na hodiny, „se rozsvítí červený nápis START, protože infrasenzory na družicích zachytí záření a vyhodnotí ho jako start amerických raket. A pokud nahlásíte, že se jedná o útok, vaši nadřízení se rozhodnou pro okamžitou odpověď, vyšlou jaderné hlavice k vojenským základnám Američanů.

Jenže pak s úlekem zjistíte, že se jednalo o falešný poplach. Ale už bude pozdě, naše rakety zasáhnou své cíle, Američané odpoví, pak požádáme o pomoc Čínu a vyšleme desítku raket k vojenským, ale i civilním cílům. Britové rychle zareagují a v domnění, že zabrání konfliktu, vyšlou k Moskvě také dvě hlavice. Když dopadnou první hlavice na Britské ostrovy, zapojí se i Francie. Statisíce mrtvých během pár hodin, milióny raněných a bez domova…

Když těm zelenejm mozkum konečně dojde, že atomovky nejsou řešení, použijou konvenční zbraně. Několik týdnů se bojuje, ale všechny zúčastněné země rychle upadají do chaosu. Lidem se nedostávají základní potraviny, desítky milionů lidí opouští zamořené oblasti, ale nemají kam jít! Většina států uzavírá hranice, dochází k povstáním a občanským válkám.

Hroutí se světová ekonomika, přestávají platit zákony, nastává anomie, chaos, bída, hladomor. Všechny mezinárodní organizace se rozpadají a vztahy všech zemí se vyostřují. Sovětský svaz i Spojené státy stahují svá vojska a uzavírají hranice. Válka skončila dřív, než začala, ale napětí pokračuje… pokračuje desítky let. Každé páté dítě se rodí s genetickými vadami… pokud se vůbec narodí,“ hlas se mu zadrhl. „Svět, ve kterém žijeme, se hroutí. Ekosystémy byly nenávratně narušeny, v místech výbuchů atomových bomb se vytvořily permanentní ozónové díry, zimy jsou kruté, v létě se nedá vyjít z domu, prší radioaktivní déšť, kdysi úrodné lány jsou zamořené na příštích tisíc let,“ rozohnil se Anatolij a vytáhl z kapsy tablet a ukázal Volkovovi fotografie zdevastované Moskvy, družicový snímek dvou atomových hřibů, stovek popálených dětí ležících na podlaze v nemocniční chodbě a fotku, jak muži v protiradiačních oblecích a maskách měří dávku ozáření nějakého pole.

„To vš… všechno je-je pravda?“ vyrazil ze sebe major.

„Ano, a vy teď mátě šanci tomu zabránit!“

„Óóó, bože můůůj,“ tvrdě dosedl na židli Volkov.

Pak Anatolij vyvolal na displeji nějaké rovnice, díky kterým bylo možné vymyslet způsob cestování časem.

Podal mu tablet se slovy: „Jste vzdělaný, možná tomu budete rozumět.“

„Páni, to je úžasné,“ zmohl se po chvíli na několik slov Volkov.

„Takže už mi věříte?“

„Nerozumím tomu ani za mák, vojáku. A to jsem pomáhal vyvíjet ten raketový systém, který podle vašich slov za chvíli selže,“ přešel jeho otázku šéfVelitelství sovětské sítě vojenských družic. „Nevím, co jste zač. Ale jestli se ukáže, že si tady ze mě děláte srandu…“ kývl Sergej směrem k telefonu.

A pak se rozezněl alarm. Na panelu se rozsvítil rudý nápis START.

V majorově tváři se objevila zděšená grimasa. Kmital pohledem mezi nápisem a záhadným cizincem. Pak nad ním převzal kontrolu jeho vojenský výcvik. Přisunul židli blíž k počítači a začal provádět kontrolu systémů.

Po dvou minutách pozvedl zrak: „Infrasenzory zachytily dvě stopy raketových trysek. Čekám na fotky z družic.“

Nevědomky vzal do ruky papír a nervózně ho muchlal. Když se na obrazovce objevily snímky, odhodil papírovou kuličku nasáklou potem na podlahu.

„Ň… nic tu není. Na satelitních snímcích žádné rakety nejsou. Znovu provádím diagnostiku přístrojů. Oba fungují správně!“

„Sluneční vítr zachycený v ionosféře, proto ty zatracený senzory hlásej start raket. Věřte mi, prosím! Když teď uděláte správné rozhodnutí, můžete dnes večeřet se svou ženou a za pár let půjdete se synem do vojenskýho muzea, ukázat mu, jak byla celá Studená válka hloupá,“ řekl slabým hlasem Anatolij, „nebo můžete ohlásit útok a rozpoutat peklo.“

Volkov zvedl roztřesenou rukou sluchátko a vytočil Generální štáb v Moskvě.

„Tady major Sergej Volkov, identifikační kód: BK-485021-S. Senzory na družicích Oko zjistily v šest čtyřicet pět možný start amerických mezikontinentálních raket. Po analýze dat však vyhodnocuji poplach jako falešný. Opakuji, falešný poplach,“ položil sluchátko a složil hlavu do dlaní.

Ještě třináct minut, než jeho domněnku potvrdí nebo vyvrátí radary protivzdušné obrany. Každá vteřina se neskutečně vlekla. Najednou uslyšel tlumené žuchnutí, pomalu odhrnul ruce z obličeje a pohlédl do místa, kde ještě před chvílí stál ten voják. Nebyl tam.

Vstal, aby se mohl podívat za kontrolní panel a všiml si bezvládného těla na podlaze. Rychle oběhl pult a klekl si vedle Anatolého.

Otočil ho na záda a podepřel mu dlaní hlavu. Po podlaze se pomalu rozlévala loužička krve.

Otevřel oči a zašeptal: „Gratuluji, zachránil jste miliony životů.“

Volkov se usmál a poplácal Anatolého po tváři. „Neumírej, chlape! Seženu pomoc.“

Vyběhl z místnosti a za minutu se vrátil následován dvěma zdravotníky. Doktor se sehnul ke Grigorjevovi a snažil se nahmatat tep. Marně.

 

* * *

 

Sergej Volkov seděl u stolu se svou těhotnou ženou, dcerou a synem.Právě krájel jeden z těch fantastických knedlíků, jaké uměla jen jeho manželka, když zazvonil v předsíni telefon. Vstal a zvedl sluchátko.

„Haló?“

„Dobrý večer, pane Volkove. Omlouvám se, že ruším takhle pozdě, ale chci vám jménem Generálního štábu armády SSSR i celého lidu Sovětského svazu pogratulovat k dobře odvedené práci. Zachoval jste se správně a díky vašemu bystrému úsudku se zabránilo velkým nepříjemnostem…“

Velkým nepříjemnostem, pousmál setrpce Sergej, když se vracel ke stolu.

* * *

 

Rok 2012, 23 let po skončení Studené války

Seržant Ji Ki-mun sjel po ocelové tyči o patro níž a svižně přešel na svůj post – k monitoru leteckého radaru velkého dosahu. Zasalutoval muži, kterému nyní končila služba.

„Během mé služby se nic neobvyklého nestalo, soudruhu,“ oplatil mu pozdrav voják a pokusil se zakrýt ve svém hlase únavu z celonoční služby.

Ki-mun se posadil na židli a upřeně se zadíval na obrazovku. Nic se nedělo… jako vždycky. A tak to bylo správně, protože jestli se tam něco objeví, jeho soudruzi nebudou váhat a udělají vše pro to, aby ochránili svou vlast před tou imperialistickou nákazou… rakety Taepodong-2 s jadernými hlavicemi jsou připraveny!

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Google photo

Na komentovanie používate váš Google účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa /  Zmeniť )

Connecting to %s