Byla to jedna z těch sychravých podzimních nedělí, kdy za celý den nepřestane pršet a nepřetržitě zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Už od časného rána jsem měla špatnou náladu. Na smluvenou návštěvu ke Katce se mi vůbec nechtělo. Po dlouhém přemlouvání jsem se teple oblékla a Jakubovi, ležícímu u televize, lípla pusu na tvář.
„Užij si to, zlato. Kdy se tak vrátíš?“ zeptal se, když jsem otevírala domovní dveře. „Asi za dvě hodiny,“ křikla jsem a zavřela. Roztáhnu velký rodinný deštník a do okna mávnu na usměvavého Jakuba. Strašně mu to sluší. Delší hnědé vlasy má ještě rozcuchané po divoké noci plné vášně. V bermudách a upnutém tričku se rýsuje atletická postava, pošlu mu vzdušný polibek a vydám se na cestu. Ke kamarádčinu domu dojdu za chvilku. V její útulné garsonce ze mě všechna deprese opadne a cítím se příjemně uvolněná. S Kačkou řešíme, jak jinak než, opačné pohlaví. Zatím co já popisuji skvělé zážitky s mým miláčkem, ona mi popisuje dramatický odchod bývalého. „Myslel si, že vyperu, vyžehlím a ještě naservíruji teplou večeři,“ stěžuje si, „ale to se chlapeček šeredně spletl. Zametla jsem s ním kosmickou rychlostí. Nestačil si ani posbírat svršky a to doslova. Vyházela jsem mu je z okna. To bys koukala, kolika sprostými jmény mě nazval.“ „Snad ti něco neudělal?“ vyhrknu naivně, což ji rozesměje. „Nestraš, naštěstí pršelo tak strašně jako dnes. Vypadal docela komicky, jak se snažil zachránit alespoň pár kousků oblečení před promočením. Koukej na mě. Začínám si na ty rozchody zvykat, sleduješ? Nebrečím, neláduji se sladkým a celkově jsem v pohodě. Nestál mi za to. Konečně by se mohl najít někdo, s kým bych byla šťastná, ale doopravdy, napořád. Chvilkové známosti mě začínají nudit. Ty jsi svojí osudovou lásku našla, ani nevíš, jak ti někdy závidím.“ Zamyslím se. Opravdu. S Jakubem prožívám to nejkrásnější v životě. Rozumíme si ve všem. Kdyby mě opustil, neuměla bych se zachovat jako Katka. Nač takové představy! Milujeme se a to je nejdůležitější. Najednou mám strašnou chuť být s ním zase doma. Podle kamarádčina pobaveného výrazu pochopím, že ví, proč tak spěchám. Rychle se rozloučíme a už pádím zpět do našeho místečka lásky. Vejdu tiše. Slyším téci vodu v koupelně. Asi se myje. Pomalu se vysvleču a vstoupím. V té chvíli se zastaví čas. Postava ve sprše sice patří mému příteli, ale kdo to tam stojí vedle něho. Kdo je ta osůbka, co ho objímá okolo jeho silných paží a užívá si vášnivé polibky s přivřenými víčky? Dívka si první všimne, že se nás tu sešlo nějak moc a zakřičí mému Jakubovi do úst. Prý mému. To co jsem viděla, mi stačilo k tomu, abych správně pochopila, že mi Jakub nepatří. Víc už nesnesu. Popadnu župan pověšený u dveří, vyběhnu do obýváku a až tam se obleču. Vypadá tu to jako po výbuchu. Bermudy, tričko, minišaty, podprsenka a v neposlední řadě titěrné kalhotky leží poházeny po celé místnosti. Konečně to do sebe zapadá, proto jsem si připadala jako u výslechu, když jsem někam odcházela. Potřeboval vědět, na jak dlouho vyklidím pole.
S příchodem žádný z nich nepospíchá. Po neskutečně dlouhé době
vyjde z koupelny sebevědomý, zcela nahý muž, zatím co za jeho zády cupitá drobná blondýnka v jeho županu. Dříve se mi na něm líbil ten klid. Za jakýchkoli okolností se choval rozvážně, ale teď bych mu za to nejraději jednu vlepila. Počkat, proč taky ne? V tu chvíli se rozmáchnu a ukázková facka přistane na Jakubově tváři. Zase to trapné ticho, musím něco říci. „Čekám!“ „A na co?“ podiví se oba naráz. „Skus začít omluvou,“ poradím. „A za co?“ zeptají se opět hloupě. „Myslíš za to, že si mi nahlásila špatnou hodinu návratu?“ dodá už jenom ten nevěrník. Zalapu po dechu. Nakonec si za to můžu sama, ne? Z rozpaků mě vysvobodí až neznámá slečna. „Kubí,“ zašvitoří sladce, „měl jsi pravdu, tvoje setra je hysterka.“ Kdyby mlčela, udělala by líp. Za tu hysterku udělím exhibicionistovi vedle mě další ránu. Její slova na mne působí jako ledová sprcha. Jestliže jsem předtím byla překvapená, teď jsem zaskočená dokonale. Navykládal jí, že jsme sourozenci? Podívám se na dívku, zřejmě nechápe, proč jí tady tluču milence a namířím na ní ukazováček. „To se tedy pleteš, my spolu chodíme?“ „Chodíte?“ zeptá se a s nadějí, že jí snad lžu, se zahledí Jakubovi do tváře. Uhne přímému pohledu do očí. Zbabělec. „Skoro dva roky,“ zklamu ji. Jestli doufal, že mu to jenom tak projde, spletl se. Vzpomenu si na Katku
a její razantní řešení. Jiné východisko teď nevidím. Odběhnu do ložnice. Do velké sportovní tašky, kterou nosil ten zrádce na fotbal, nebo kam to vůbec jezdil, naházím většinu jeho věcí a vracím se zpět. Mezitím se oba stačili obléci. Než se dostanu
ke slovu já, zaslechnu, jak o něčem velmi živě debatují. „Sandro, počkej, to se vyřeší,“ poprosí ji. „Rozhodně si s ní nehodlám nic vysvětlovat. Až to tady dokončíš, stav se, víš, kde bydlím.“ řekne a dá mu pusu na nos. Hodím tašku na zem. Vyprovodím ji až ke dveřím, než mi úplně zmizí z očí, zakřičím ironicky: “Zase se někdy ukaž, Sandři, ráda tě uvidím!“ a zabouchnu. Zbývá vyřešit ještě jednu věc. Sedí tam, jak hromádka neštěstí a na koberci se přehrabuje ve svém oblečení. „Zlato, co znamená ta taška!“ zeptá se přímo a vypálí mi svými zorničkami do mých krátery. „To znamená,“ zopakuji a pohled mu oplatím, „ Že chci, abys odešel.“ Jsem rozhodnuta. Nemohla bych s ním bezstarostně mluvit ani žít. Když holka chodí s klukem, který se líbí všem, musí si dávat pozor. „No tak, přece nezahodíš všechno krásný, co jsme spolu prožili kvůli jednomu úletu. S tebou se dá normálně mluvit, ona byla úplně blbá. Lásko, miluji tě, to přece nejde,“ přiblíží se a něžně mě políbí
na ústa. Taky ho miluji, ale… Vytrhnu se. „Vida, teď sis to uvědomil, trochu pozdě, nezdá se ti?“ ušklíbnu se a nenávistně dodám, „Vypadni!“ „Však ty zase přilezeš!“ odsekne zlostně. Popadne tašku a v momentě přešlapuje před domem. Vidím ho pořád, jak tam stojí před domem, s ublíženým výrazem ve tváři. Kapky mu smáčí vlasy. Nepoddajný přírodní živel, promáčí cestovní tašku s oblečením. Ruce jenom tak ležérně zasunuté v kapsách. Proč jsem na něj tak zlá? Vždyť se omluvil. Chudáček. Mokne tam. Každému se může stát, že někdy ujede. V momentě kdy se rozhodnu odpustit a vzít ho zpět, aby nenastydl, přeteče pohár jeho trpělivosti. Nafoukaně odkráčí. Nééé… Měla jsem se rozhodnout dříve, co když se nevrátí. Dost. Podvedl mě. Kdybych pro něho znamenala tak moc, jak říkal, nepodváděl by mě. Tohle ti neprojde. Ještě, že se rozhoupal a sám odešel. Dlouho poté, co se jeho podrážka naposledy otiskla na silnici na rohu ulice, stojím čelem opřená o studenou zeď a sleduji kapičky deště, jež neustávaje kloužou po okenní tabuli, stejně jako slzy po mých tvářích. Tahle zrada fakt bolí. Srdce mám sevřené. Nepochybuji o tom, kam zamířil, Sandra ho přece pozvala…a on určitě neodolal.
Nepozorovala jsem žádný problém. Vše bylo, teď si uvědomuji, až podezřele dokonalé. Nehádali jsme se, vždy se domluvili, rozuměli si. Snad jsem neudělala něco špatně. Sandra vypadala úplně jinak než já. Drobná osůbka se světlými vlasy se mi vůbec nepodobala. Jakub vždy říkal, že se mu líbí, jak jsem jiná, odlišná, jedinečná. Musím odsud vypadnout nebo se zblázním.
Bezcílně bloumám ulicemi. Slunce pomalu zapadá a na město padá mlžný opar. Alespoň, že konečně přestalo pršet. Ponořena do svých myšlenek, nesleduji, kam jdu. Překvapí mě, když se ocitnu na mostě přes řeku. Stačilo by tak málo. Všechny starosti by se rozplynuly na vodní hladině. Pár kroků. Ještě kousek. Přelézt zábradlí. Skočit. Utéct od špatných zážitků dnešního dne. Zastavím se. Začíná mi hrabat. A co ty hezké věci? Jsem stále mladá a plno nepoznaného mám před sebou. Nic není stoprocentní, ale na sebe se mohu spolehnout.
Ani jsem si nevšimla. Setmělo se a také ochladilo. Pomalu mi naskakuje husí kůže, kvůli rozrušení jsem se málo oblékla. Zamířím k domovu. Spěchám. Zima mě nutí nasadit ostré tempo. Nechce se mi zpátky. Čeká mě jenom studená postel,
ve které strávím noc po dlouhé době sama. Procházím právě okolo zastávky. Všimnu si divoce se líbající dvojice. Další nemilé překvapení dnešního šokujícího dne. Ano, pár není nikdo jiný než Jakub a Sandra. Nevím, proč tráví podvečer zrovna zde. Snažím se rychle zmizet. Zahlédnou mě právě, když se od sebe oddělí, aby se mohli nadechnout. Na nic nečekám a mizím. „Elen!“ zavolá ještě Jakub. Neposlouchám ho. Neotočím se. Jdu dál. Tohle byla poslední kapka. Záletník, přišla jsem na to pozdě. Lepší než nikdy. Příště si snad dám pozor, i když pochybuji, že nějaké příště bude. Na hodně dlouhou dobu bych doporučila všem mužům, raději se mi vyhýbat.
Nepatřili jsme k sobě, když to takto dopadlo. Vlastně se mi ulevilo.
Doma se podívám do zrcadla. Vypadám dospěleji. Neobvyklé zážitky mě poučily. Nebrečím. Stačilo to. Další dny se budu soustředit více na školu. Mám jenom jednu šanci, dokázat, co se ve mně skrývá. V lásce jich snad dostaneme víc. Nevyjde to poprvé, snad se zadaří příště. Rozpletu delší cop. Napustím vanu plnou horké vody a relaxuji. Než se dostanu do říše snů, vzpomenu si na ty dva. Nejspíš jim jejich vztah nevydrží, kdo podvedl jednou….
Od té doby jsme se neviděli. Nenapsali si ani slovo, nevyměnili jeden jediný pozdrav. Proč? Kdo ví, snad je to takhle lepší. Ale někde ve mně zůstává vzpomínka. Probouzí se, když cítím vůni, když slyším hučet splav. Přichází nečekaně
a v nevyzpytatelnou dobu. Neubráním se.
Amatérske príbehy 